Boj v Resslově ulici 18. června 1942

Chrám svatých Cyrila a Metoděje se po atentátu na Heydricha stal útočištěm sedmi československých parašutistů – Josefa Gabčíka, Jana Kubiše, Adolfa Opálky, Josefa Bublíka, Josefa Valčíka, Jaroslava Švarce a Jana Hrubého. Po zradě Karla Čurdy 16. června 1942 se na jejich stopu dostalo gestapo. Nad ránem 18. června 1942 pravoslavný chrám obklíčilo na osm stovek příslušníků SS a gestapa.

Trojice parašutistů, Opálka, Kubiš a Bublík, se bránila na kůru. Ačkoliv byli beznadějně obklíčeni a nedostatečně vyzbrojeni, kladli rozhodný odpor. Obléhatelé stříleli na kostel z vedlejších budov, avšak přestali s tím, aby omylem nezasáhli vlastní lidi. Nakonec byl Kubiš raněn střepinami a jeho druhové se pokusili spáchat sebevraždu, což se však podařilo pouze Opálkovi. Bublík a Kubiš padli do německých rukou ještě živí, ale smrtelně ranění a v bezvědomí byli odvezeni do lazaretu SS. Ani jeden se neprobral a záhy oba zemřeli.

Po vyřazení obránců na kůru se Němci obrátili na parašutisty v kryptě, přičemž jejich záměrem bylo chytit je živé. Pokusili se je přesvědčit ke kapitulaci, házeli do krypty slzotvorné granáty a přiměli také české hasiče, aby zaplavili kryptu vodou. Parašutisté odráželi německé útoky, nakonec si v bezvýsledné situaci vzali život.

Se smrtí parašutistů nacistický teror zdaleka nekončil, odplata okupantů tvrdě dopadla mimo jiné na pravoslavnou církev. Biskup Gorazd a další hodnostáři, Vladimír Petřek, Václav Čikl a Jan Sonnevend, byli popraveni 4. – 5. září 1942. Později téhož měsíce nechal nový zastupující říšský protektor Kurt Daluege pravoslavné obce na území protektorátu zrušit. Další pravoslavní věřící, kteří měli nějakou spojitost s atentátníky, byli mezi Čechy popravenými 24. října 1942 v Mauthausenu.

Po válce byla pravoslavná církev obnovena a chrám znovu vysvěcen. Biskup Gorazd byl pravoslavnou církví roku 1987 prohlášen za svatého. V kryptě vznikl Národní památník hrdinů heydrichiády a stopy po posledním boji parašutistů jsou na chrámu viditelné dodnes.

Snímek byl do sbírky Vojenského historického ústavu Praha získán před rokem 1989.