Boje mezi Sověty a Poláky v letech 1919–20

Na konci první světové války byly ruská, německá i rakousko-uherská moc v rozkladu, čímž vyvstala vhodná situace pro obnovení polského státu. Znovuzrozený polský stát však naprosto neměl jasné hranice. Józef Piłsudski prosazoval koncepci Mezimoří (lat. Intermarium), svazku pobaltských zemí, Polska, Ukrajiny a Běloruska pod polskou dominancí. Alternativou bylo omezit se na etnicky polská území, ani ta však nebyla jasně vymezena. Na východě je ohraničovala Curzonova linie, probíhající zhruba po východní hranici dnešního Polska. Na východ od této linie však ležela významná centra polského kulturního a politického života – města jako Lvov nebo litevský Vilnius byla touto dobou převážně polská. K východním oblastem, známým jako Kresy, navíc měli Poláci silný sentimentální vztah. Výsledkem byly střety s Litvou i s tzv. Západoukrajinskou lidovou republikou.

Zatímco se německá armáda stahovala z východoevropských území, jež Německo zabralo za první světové války, postupovala v jejích stopách Rudá armáda. Sověti hodlali vytvořit Litevsko-Běloruskou sovětskou republiku a počátkem ledna 1919 obsadili Vilnius. 14. února 1919 došlo k prvním střetům mezi polskými a sovětskými jednotkami v západním Bělorusku, 16. dubna byla zahájena polská ofenziva, již 19. dubna Polsko vzalo bolševikům Vilnius. V srpnu 1919 Poláci ovládli i Minsk, záhy došli k řekám Berezině a Dvině – ovládli tak většinu Běloruska. Již v červenci 1919 Polsko dosáhlo dalšího velkého úspěchu, když porazilo Západoukrajinskou lidovou republiku a ovládlo východní Halič.

Na podzim 1919 zahájily polská a sovětská vláda jednání. V Rusku stále zuřila občanská válka a touto dobou existovala reálná možnost, že bílá vojska pod vedením generála Děnikina obsadí Moskvu. Zájmy Bílých a Poláků byly neslučitelné, Poláci se obávali o svoji sotva získanou nezávislost v případě vítězství představitelů starého carského režimu. Na konci roku 1919 však již bolševici měli nad Bílými zjevně navrch a polsko-sovětská jednání byla přerušena.

Rok 1920 nezačínal pro Poláky špatně. Měli k dispozici přes půl milionu vojáků, z velké části nedostatečně vyzbrojených i vystrojených. Polská armáda si opatřovala válečný materiál v cizině, jeho doprava přes přístav v Gdaňsku nebo přes československé železnice však nebyla spolehlivá. I přesto představovala polská armáda značnou sílu, která nebyla bez spojenců. V lednu 1920 osvobodily polské a lotyšské síly významné město Daugavpils v jihovýchodním Lotyšsku, v březnu 1920 Poláci dobyli důležité město Mozyr v Pripjaťských bažinách. Nejdůležitější polskou akcí měl být vpád na ukrajinské území ovládnuté bolševiky. Poláci se dohodli s ukrajinským představitelem Symonem Petljurou na společném postupu a 25. dubna zahájili tažení na Kyjev. Sovětské síly nebyly schopny polský postup zastavit, 7. května byl Kyjev v polských rukou. Petljurovi se však nepodařilo získat na vyčerpané Ukrajině dostatečnou podporu a naopak bolševici shromáždili na Ukrajině značné síly, mezi nimi Buďonného 1. jízdní armádu. Polská hrozba přesvědčila mnoho dosavadních ruských odpůrců bolševiků, aby se přidali na stranu sovětské moci: na výzvu knížete Brusilova vstoupilo do Rudé armády velké množství někdejších carských důstojníků.

Od přelomu května a června 1920 čelily polské a ukrajinské síly stále silnějším sovětským protiútokům. Armádě pozdějšího maršála Rydze-Śmigłyho v Kyjevě hrozilo obklíčení, 10. června Poláci město vyklidili. Sovětské jednotky pronásledovaly Poláky až na starou rakousko-uherskou hranici na řece Zbruč, kde se Polákům podařilo zachytit. Mnohem horší situace panovala na severnějším úseku fronty, kde sovětským silám velel M. N. Tuchačevskij. 4. července 1920 zahájila Rudá armáda ofenzivu na řece Berezině a nezadržitelně hnala polské síly na západ, při kterém se obzvláště vyznamenal 3. jízdní sbor velitele Gaj-Chána. 11. července byl dobyt Minsk, 14. července Vilnius, 1. srpna Brest Litevský. Severně od Varšavy postoupily sovětské síly daleko n západ, na Visle došly skoro až k Toruni a přerušily železniční spojení mezi Gdaňskem a Varšavou. Zdálo se, že Rudá armáda zničí polské vojsko i polský stát, a hrozilo, že se bolševická revoluce rozšíří i do dalších evropských zemí, zejména do nestabilního Německa.

Sovětské síly však byly příliš široce roztažené a trpěly zmatky ve velení – předpokládalo se, že Buďonného 1. jízdní armáda bude podporovat útok na Varšavu. Zčásti vinou J. V. Stalina však zůstala v oblasti Lvova, města, jež představovalo druhý hlavní cíl sovětských vojsk. Tuchačevskij se přesto pokusil o přímý útok na polské hlavní město. 13. srpna Sověti dobyli město Radzymin vzdálené dvě desítky kilometrů od Varšavy, 15. srpna je však polské síly generála Hallera opět ovládly. Poláci přešli do protiútoku na křídlech Tuchačevského sil. 14. srpna zaútočila polská 5. armáda generála Sikorského severozápadně od Varšavy na řece Wkře, následujícího dne zaútočil Piłsudski na levém křídle sovětských vojsk na řece Wieprzi severně od Lublina. Nenarazil na vážnější odpor, protože Buďonného armáda nebyla tam, kde měla být. Tuchačevskij jen pozvolna pochopil rozsah katastrofy, 18. srpna vydal rozkaz k ústupu, tou dobou však byly sovětské síly již v naprostém zmatku. Část vojáků padla do polského zajetí, část, včetně Gaj-Chánova jízdního sboru, se nechala internovat ve Východním Prusku. Sovětská obrana na řece Němenu byla prolomena, v říjnu 1920 Poláci opětně dobyli Minsk, bolševici byli vytlačeni i z Haliče. Vojska „vzbouřeného“ polského generála Lucjana Żeligowského jakoby mimochodem obsadila i Vilnius, který mezitím sovětská vláda navrátila Litvě. Rižským mírem z 18. března 1921 si Polsko ponechalo velkou část dobytého území a stalo se jedním z největších evropských států. Cenou za to bylo nepřátelství většiny sousedů a velké problémy s národnostními menšinami, jež tvořily třetinu obyvatel meziválečného Polska.