BŘEZAN, Václav. Životy posledních Rožmberků

Dne 10. března 1535 se na hornorakouském zámku Schützendorf narodil Vilém, předposlední Rožmberk, rožmberský vladař a přední český politik, nazývaný také „politik smíru“.

Byl čtvrtým dítětem Jošta III. z Rožmberka a jeho druhé manželky Anny z Rogendorfu a zároveň prvním ze dvou synů, kteří se dožili dospělosti. Jeho otec zemřel 15. října 1539 a sourozenci se spolu s rožmberskými majetky dostali do péče poručníků. Malý Vilém navštěvoval v letech 1544–1550 internátní školu v Pasově při dvoře svého příbuzného, biskupa Wolfganga ze Salmu. Zde si kromě vyučovaných předmětů osvojil také patřičné aristokratické způsoby. Následně byl uveden na vídeňský dvůr Ferdinanda I., který jej král v šestnácti letech 31. března 1551 zplnoletnil a postavil do čela rodu. Vilém se stal rožmberským vladařem, což s sebou neslo správu rozsáhlého panství rozprostírajícího se v jižních Čechách. Jeho poručníci o majetky řádně pečovali a zbavili je většiny dluhů.

Cílevědomý Vilém stavěl na rodové prestiži Rožmberků jakožto prvních mezi českými pány i na vykonstruované spřízněnosti s italským knížecím rodem Orsiniů. Na obranu výsadního postavení svého rodu, zvláště vůči knížatům z Plavna, neváhal užít jak umné diplomacie a sňatkové politiky, tak falzifikátů listin, jež měly prokazovat jeho nadřazenost, nebo přinejmenším rovnost s říšskými knížaty. Spor o prvenství nakonec rozhodl panovník v roce 1556 zdánlivě kompromisně – Rožmberkové měli být nadále prvními šlechtici v Českém království s předním místem na zemském soudu, zatímco knížata z Plavna si podržela přednost na zemském sněmu a v královské radě. Pro Rožmberka to znamenalo vítězství, potvrzené jeho další politickou kariérou a obsazením nejvyšších zemských úřadů.

V roce 1560 nejprve zdráhavě přijal méně prestižní úřad nejvyššího komorníka Českého království a teprve o deset let později začal usilovat o uvolněný úřad nejvyššího purkrabího, nejvýznamnější v celé zemi. Jeho získáním se stal Vilém hlavou sboru českých zemských úředníků a de facto působil jako český místokrál, neboť panovník v zemi trvale nepobýval. Ve funkci jej po svém nástupu na český trůn v roce 1576 potvrdil i Rudolf II., který jej o rok později povolal také do své tajné rady.

Již dříve, v polovině šedesátých let, kdy vzrostlo nebezpečí tureckého útoku v Uhrách a císaři Maxmiliánovi II. se podařilo získat podporu pro vybudování armády, která by se Turkům postavila, stanul Vilém z Rožmberka v čele české zemské hotovosti. Ani on, ani celá císařská armáda, shromážděná v roce 1566 u Rábu (Győru), však do bojů nezasáhli a nijak nepomohli tísněné pevnosti Szigetvár, kterou hájil a za kterou padl Vilémův švagr, chorvatský bán Mikuláš Zrinský.

Mnohem více využil Maxmilián II. Vilémovy diplomatické schopnosti. V roce 1572 jej vyslal do Polska k jednání o volbě svého syna Arnošta na uprázdněný polský trůn. Přestože Rožmberkova mise nebyla úspěšná a Poláci si v květnu 1573 zvolili za krále francouzského kandidáta Jindřicha z Valois (jenž jim již po roce uprchl nazpět do Francie), získal si Vilém v Polsku takové sympatie, že byl při následující volbě v roce 1575 navržen jako jeden z kandidátů. K volbě polským králem však potřeboval souhlas svého panovníka, který by při císařově vlastní kandidatuře získal jen těžko. A tak přestože byl nejvíce vyhovujícím kandidátem, na polský trůn nakonec dosedl sedmihradský vévoda Štěpán Báthory.

Podruhé putoval Vilém z Rožmberka do Polska jako vyslanec Habsburků ke královské volbě po smrti Štěpána Báthoryho na konci roku 1586. Přestože arcivévoda Maxmilián, mladší bratr Rudolfa II., ve volbě jednoznačně neuspěl, hodlal se na polský trůn prosadit s pomocí armády a skončil nakonec v zajetí. Zatímco Rudolf chtěl záležitost řešit vojensky, Vilém a spolu s ním celá česká stavovská obec trvali na mírovém urovnání konfliktu. Panovník se dal přesvědčit a postavil Rožmberka do čela delegace, které dosáhla 9. března 1589 uzavření polsko-habsburské (będzinsko-bytomské) mírové smlouvy.

V osmdesátých letech se proměnil Vilémův původně umírněný postoj vůči nekatolíkům, což vedlo ke sporu s mladším bratrem Petrem Vokem, sympatizujícím s Jednotou bratrskou. Vilém sice stále upřednostňoval své politické zájmy před náboženstvím, rozhodl se ale založit v Českém Krumlově jezuitskou kolej. Zakořeněnost v katolické víře a prokazatelné služby třem vládnoucím Habsburkům mu přinesly vyznamenání v podobě Řádu zlatého rouna, který obdržel od španělského krále Filipa II. a který mu byl slavnostně předán 3. června 1585.

Řády ani vysoké postavení však nemohly Vilémovi vynahradit skutečnost, že se mu nepodařilo zplodit dědice, přestože byl za svůj život čtyřikrát ženat. První tři nevěsty pocházely z významných německých knížecích rodů (první byla roku 1557 sestra brunšvického vévody Kateřina, druhou 1561 nejmladší dcera braniborského kurfiřta Žofie, třetí 1578 Anna Marie, markraběnka bádenská), ale všechny zemřely předčasně. Čtvrtý a poslední sňatek uzavřel Vilém dne 11. ledna 1587 s Polyxenou z Pernštejna, která jej jako jediná přežila a v roce 1603 se znovu provdala za nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic.

I s ohledem na to, že neměl mužského potomka, smířil se Vilém na sklonku života se svým bratrem Petrem Vokem, jemuž po své smrti 31. srpna 1592 zanechal rozsáhlé rožmberské dominium zatížené dluhy, které souvisely s nákladnou reprezentací prvního šlechtice Českého království. Jelikož ani Petr Vok neměl dědice, stali se bratři posledními mužskými příslušníky svého rodu.

Název Životy posledních Rožmberků nese i námi představovaná kniha, totiž edice díla rožmberského archiváře Václava Březana, spravujícího rožmberský archiv a knihovnu v dobách Petra Voka z Rožmberka. Březan sestavil na základě pramenů z rožmberského archivu i odjinud řadu historiografických děl včetně historie Rožmberků, z níž se dochovaly poslední dva svazky, každý věnovaný jednomu z posledních dvou zástupců rodu. Dílo kvalitně edičně zpracoval historik Jaroslav Pánek, který text opatřený poznámkovým aparátem doplnil i o řadu ilustrací a fotografií Březanova česky psaného rukopisu. Editor je mimo jiné sám autorem rozsáhlé biografie Viléma z Rožmberka.

Citace:

BŘEZAN, Václav. Životy posledních Rožmberků. I. Praha : Svoboda, 1985. 371 s.

Kristýna Jakl Ansorgová