BYDŽOVSKÝ Z FLORENTINA, Marek. Svět za tří českých králů: Ferdinand, Maxmilián, Rudolf II.

„Téhož léta [1564] 25. dne července umřel v Vídni na den sv. Jakuba, apoštola Páně, před 7. hodinou večer císař Ferdinand, toho jména I., uherský a český král, pán křesťanský, bohabojný, tichý, přívětivý, střídmý a pokojný. Živ byl let 61, měsíce 4, dnův 14 a hodin 20. Kraloval v Uhřích a v Čechách 37 let a císařem byl 6 let, 4 měsíce a 7 dní. Na jeho místo vstoupil syn jeho Maximilián…“ Tak zaznamenal skon Ferdinanda I. ve svém nejslavnějším díle český humanista a kronikář Marek Bydžovský z Florentina.

Ferdinand I. byl druhorozeným synem rakouského arcivévody a spolukrále Kastilie a Leónu Filipa I. Sličného a španělské infantky Jany I. Kastilské. Ačkoliv dětství strávil ve Španělsku a byl vychováván v přísném katolickém duchu, bylo mu určeno vládnout ve střední Evropě, zmítané náboženskými spory.

Po smrti děda Maxmiliána I. Habsburského v roce 1519 byl starším bratrem, španělským králem a římskoněmeckým císařem Karlem V., pověřen vládou v rakouských zemích. O sedm let později získal po předčasné a nečekané smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče na základě dynastických smluv uzavřených s česko-uherskými Jagellonci také českou a s jistými komplikacemi i uherskou královskou korunu. V Uhrách musel čelit nejen druhému zvolenému králi, sedmihradskému vévodovi Janu Zápolskému, ale také tureckým výbojům, které opakovaně ohrozily jeho země. V roce 1529 dokonce armáda sultána Sulejmana I. oblehla, byť neúspěšně, Vídeň.

Boje mezi Habsburky a Turky trvaly až do roku 1538, kdy byl uzavřen velkovaradínský mír, na jehož základě zůstaly Uhry rozděleny mezi Ferdinanda Habsburského a Jana Zápolského. Ferdinand a jeho potomci měli po Zápolského smrti zdědit jeho díl země.

Kromě turecké expanze čelil Ferdinand zároveň protestantské reformaci, která během jeho vlády vyvolala několik náboženských válek a povstání, včetně odboje českých stavů v roce 1547 . Stavové se nechtěli vojensky angažovat ve šmalkaldské válce (1546–1547), jak po nich Ferdinand požadoval, a po vítězství habsburské strany byli za svůj odpor tvrdě potrestáni, což posílilo panovníkovu moc a umožnilo Ferdinandovi zavést v českých zemích řadu správních reforem. Nejen u nás, ale i v Rakousích a Uhrách prosazoval král absolutismus a centralizaci státu, respektive celého rodícího se středoevropského habsburského soustátí.

Náboženské boje v říši byly ukončeny v roce 1555 augšpurským mírem, který císař Karel V. uzavřel s říšskými knížaty a jímž byla uznána náboženská svoboda na základě zásady „čí země, toho náboženství“. Ferdinand I., jenž byl svrchovaným panovníkem v Čechách, na Moravě, v Rakousku a v části Uher, mohl tedy ve svých zemích prosazovat návrat ke katolicismu. I proto pozval roku 1556 do Prahy jezuity, kteří se měli rekatolizace českých zemí ujmout.

V témže roce císař Karel V. abdikoval a předal císařskou korunu Ferdinandovi. S ohledem na náročnost udržení vlády nad španělskými i středoevropskými državami nechal Karel již roku 1531 zvolit Ferdinanda králem římským. Změnou na císařském trůně v roce 1556 se završilo konstituování dvou mocenských sfér pod habsburskou nadvládou, španělské a středoevropské, přičemž tu první ovládali Karlovi potomci a druhou Ferdinand a jeho dědicové.

Zakladatel středoevropské (rakouské) větve, jejíž představitelé v mužské linii usedali do roku 1740 také na císařský trůn, zemřel v létě roku 1564 ve Vídni, avšak pohřben byl v chrámu sv. Víta v Praze po boku své manželky Anny Jagellonské. Vlády v českých, uherských a rakouských zemích, stejně jako v říši, se po něm ujal jeho nejstarší syn Maxmilián II.

Představovaná kniha je edicí letopisného díla pozapomenutého českého učence Marka Bydžovského z Florentina, jenž byl úzce spjat především s pražskou univerzitou. Přestože byl zejména matematikem a astronomem, zcela v duchu své doby se zabýval i obory úplně odlišnými a zvláštní zalíbení nacházel v historii. Jeho česky psaný soubor zpráv o českých i zahraničních událostech let 1526–1596 nebyl původně určen k tisku a dochoval se pouze v rukopisných svazcích. Řadu záznamů autor překládal z cizích jazyků a díky svému postavení univerzitního profesora měl přístup i k takovým pramenům, které nebyly běžně dostupné a v jiných podobách se nedochovaly. V tom spočívá význam Bydžovského díla i pro novodobé badatele, ačkoliv se nejedná o mimořádně autorsky pojatý počin, ale spíše jen o průměrnou humanistickou historiografickou kompilaci.

Citace:

BYDŽOVSKÝ Z FLORENTINA, Marek, Svět za tří českých králů: Ferdinand, Maxmilián, Rudolf II. [výbor z kronikářských zápisů o letech 1526-1596]. 1. vyd. Svoboda, Praha [1987]. 292 s.

Kristýna Jakl Ansorgová