Československý samopal 26

Na prototypy bohatý vývoj prvních tří poválečných let vyvrcholil 10. října 1948 rozhodnutím výzbrojní komise MNO o zavedení samopalu vz. 48 v ráži 9 mm Parabellum České zbrojovky, n. p., Strakonice do výzbroje československé armády. Konstrukcí této zbraně získali naši vojáci parametricky špičkový samopal, převyšující soudobé zbraně této kategorie. Do výzbroje byl původně zaveden pod označením vz. 48a (pěchotní – s pevnou pažbou) a vz. 48b (výsadkový – se sklopnou ramenní opěrkou), avšak v důsledku utajovacích tendencí došlo již na jaře 1950 k jejich přeznačení na samopal 23 a 25. Uvedená čísla neoznačovala vzor, ani neměla jinou, logicky vysvětlitelnou souvislost. Pod novým označením ale ve výzbroji nevydržel samopal dlouho; již 26. května 1950 nařídilo MNO zastavení sériové výroby v Závodech přesného strojírenství, n. p., Uherský Brod a současně vzneslo požadavek na urychlenou rekonstrukci stávající zbraně na sovětský náboj 7,62 mm Tokarev. Důvodem tohoto neblahého rozhodnutí byla žádost čs. strany o schválení licenčního zavedení sovětských ráží do systému pěchotní výzbroje čs. armády.
Rekonstrukce stávající zbraně na rozměrově a výkonově jiný náboj nebyla zcela jednoduchou záležitostí, jak by se mohlo zdát. Výkon náboje Tokarev zvyšoval doběhovou energii závorníku, takže životnost pouzdra závěru nedosahovala původních hodnot. Muselo být tedy zesíleno a jeho prodloužením zvětšena dráha závorníku. Rekonstrukci se nevyhnuly ani ozuby, spojující krytku pouzdra závěru s pouzdrem. V neposlední řadě také problémy se spolehlivostí podávání nábojů vedly k redukci kapacity zásobníku ze 40 na 32 nábojů. Řada změn se také týkala vytahovače, mířidel, ramenní opěrky a pevné pažby. Kvalitativní změnu přinesla ochrana povrchu zbraně rezolovým vypalovacím emailem, jenž nahradil méně odolné fosfátování. Výsledkem sice byla velmi podobná zbraň, avšak vzhledem k balistickým vlastnostem náboje Tokarev parametricky znehodnocená. Nesplňovala totiž rovnocenně požadavky přesnosti a průbojnosti.
Po řadě srovnávacích a zatěžkávacích zkoušek, mezi nimiž nechyběly ani posudky ze sovětského zkušebního polygonu, zavedlo MNO výnosem z 11. června 1951 do výzbroje samopal 24 (pěchotní – s dřevěnou pažbou) a 26 (výsadkový – se sklopnou ramenní opěrkou). Výroba nových samopalů se v Uherském Brodě urychleně rozběhla již v únoru 1951, tedy ještě před oficiálním zavedením do výzbroje armády. Do konce roku stihla továrna vyrobit rovných 150 000 kusů, v následujícím roce závod opustilo 183 905 zbraní a výroba pokračovala ještě v lednu a v únoru 1953, kdy Uherský Brod vyrobil 11 095 samopalů. Celková produkce dosáhla počtu 345 000 samopalů obou provedení.
Samopaly 24 a 26 se staly, až do jejich postupného nahrazení samopalem vz. 58 v ráži 7,62 x 39 mm, jednotnou zbraní všech složek ČSA a ČSLA a SNB, ale také tvořily výzbroj Pohraniční stráže (PS), zřízené v roce 1951 zákonem o ochraně státních hranic.

Exemplář z roku 1952 získalo muzeum převodem od PČR v roce 1997.

---

Technická data

Ráž: 7,62 mm Tokarev
Celková délka se sklopenou ramenní opěrkou: 454 mm
Celková délka s vyklopenou ramenní opěrkou: 690 mm
Délka hlavně: 285 mm
Délka záměrné: 276 mm
Kapacita zásobníku: 32 nábojů
Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 3110 g