Československý vyslanec v Albánii J. M. Kadlec, 1927

Albánie upadla pod osmanskou nadvládu na sklonku patnáctého století. Velká část obyvatelstva se postupně islamizovala a mnozí albánští muslimové zastávali významné posty v Osmanské říši.

V devatenáctém století se začalo šířit albánské národní uvědomění. Jeho rozvoji bránila především ta skutečnost, že Albánci byli velice nejednotní. Kromě muslimů mezi nimi byli i pravoslavní a katolíci, albánská společnost byla rozdělena na kmeny a klany, Albánci mluvili různými dialekty a pro jejich zápis používali tři různá písma. Na rozdíl od jiných balkánských národů se Albáncům nepodařilo vytvořit v devatenáctém století byť jen zárodečný národní stát. Albánské elity chtěly dosáhnout alespoň toho, aby v rámci Osmanské říše vznikla autonomní provincie neboli Albánský vilájet. K hájení albánských národních zájmů vznikla roku 1878 Prizrenská liga a roku 1899 Pečská liga.

Ta samá území jako Albánci si však nárokovaly i jiné státy. Srbsko a Řecko spolu vedly jednání, jak si rozdělit osmanská panství na západním Balkánu a tedy i celé albánské území: Srbové chtěli zabrat severní Albánii a získat vytoužený přístup k Jadranu, Řekové si nárokovali jižní albánská území, zejména Epirus, území, kde ve starověku i ve středověku existovaly řecké státy.

Mladoturecká revoluce z roku 1908 vedla k zostření napětí mezi etnickými skupinami v Osmanské říši a Albánci se v letech 1910 a 1912 dvakrát vzbouřili. Prokázalo se, že osmanská moc na Balkáně není pevná, což povzbudilo balkánské národy k útoku na Osmanskou říši. Za balkánských válek v letech 1912–13 byly albánské oblasti obsazeny srbskými, černohorskými a řeckými jednotkami.

Dne 28. listopadu 1912 byla ve Vlorë vyhlášena nezávislost Albánie, skutečně podstatné však bylo, na čem se dohodnou velmoci. Albánské nároky podporovaly především Rakousko-Uhersko a Itálie, které spolu dlouhodobě soupeřily o vliv v zemi. Po balkánských válkách získala Albánie v zásadě své dnešní hranice. V sousedních zemích se ocitly oblasti se značným podílem albánského obyvatelstva, naopak Albánii připadl severní Epirus s významnou řeckou komunitou, která roku 1914 nakrátko vyhlásila vlastní republiku.

Vnitřní situace v Albánii byla chaotická, v březnu 1914 se albánským knížetem stal synovec rumunské královny Vilém z Wiedu, ale v září téhož roku byl po vypuknutí světové války nucen zemi opustit. V průběhu války operovala na albánském území vojska Dohody i Centrálních mocností.

Londýnská smlouva z 26. dubna 1915, vedoucí ke vstupu Itálie do války, naznačila možnost rozdělení většiny Albánie mezi Srbsko, Černou Horu a Řecko. Itálie měla získat přístav Vlorë a protektorát nad zbytkovým albánským státečkem.

Po první světové válce se podařilo zachránit jednotu země, italský vliv v Albánii však byl značný. Vnitropolitická nestabilita pokračovala, roku 1925 byla Albánie formálně přeměněna na republiku. Prezidentem se stal významný velmož Ahmet Zogu (1895–1961), jenž se roku 1928 prohlásil králem jako Zog I. Přestože byl jeho život ohrožen mnoha krevními mstami, podařilo se albánskému králi vládnout až do dubna 1939, kdy byl svržen italskou invazí a uprchl do exilu.