Cesta k prusko-rakouské válce 1866

Snímek pořízený na cvičení roku 1865 zachycuje důstojníky hnězdenského praporu pruského Landwehru.

Ještě v polovině devatenáctého století nebylo ani zdaleka jisté, že se Prusko stane hegemonem německého prostoru. Po Vídeňském kongresu země značně posílila, získala část saského území a především bohatou, převážně katolickou provincii v Porýní – materiální základna pruské moci se tak výrazně zvětšila. Německý nacionalismus přestával být marginální záležitostí a začal zapouštět kořeny mezi širšími vrstvami obyvatelstva, zejména v důsledku francouzské okupace německých zemí za napoleonských válek. Namísto Svaté říše římské vznikl zhruba v jejích hranicích Německý spolek, jehož prezidentem byl rakouský císař. Dalším významným integračním projektem byl Německý celní spolek (Zollverein), založený roku 1834. Rakousko nebylo jeho členem, ve spolku tak dominovalo Prusko. To, že se Prusům (nebo komukoli jinému) podaří Německo sjednotit, však nebylo automaticky dané ani dopředu jasné.

Jasné nebylo ani to, v jakých hranicích by se takové sjednocení mělo uskutečnit. Maloněmecká koncepce počítala se sjednocením německých zemí bez Rakouska. Stoupenci velkoněmeckého řešení pak hodlali sjednotit všechno německé obyvatelstvo včetně Němců žijících na území Rakouského císařství. Během revoluce z let 1848–49 převládla maloněmecká koncepce. Revoluční, tzv. Frankfurtský sněm chtěl přeměnit Německo v císařství a nabídl korunu sjednoceného Německa pruskému králi – ten však odmítl, protože nepřisuzoval sněmu legitimitu. To však neznamenalo, že by posílení své moci v Německu odmítal z principu – chtěl se ho však domoci jinak. Roku 1850 bylo na sněmu v Erfurtu navrženo vytvoření tzv. Erfurtského spolku, společenství německých států, jehož podoba by pro Prusko byla výhodnější než Německý spolek. Proti růstu pruského vlivu v Německu se však postavil císař František Josef I. a napětí mezi oběma německými velmocemi a jejich menšími spojenci narůstalo. 8. listopadu 1850 došlo u hesenského Bronzellu k šarvátce mezi silami obou táborů, na pruské straně byl zabit jeden kůň, „bílý kůň od Bronzellu“. Prusko nebylo připraveno vést válku proti Rakousku a na jednáních v Olomouci souhlasilo s rozpuštěním Erfurtského spolku. „Olomoucké ponížení Pruska“ tak představovalo poslední vrchol rakouské moci v Německu.

O deset let později byla situace zcela odlišná. Rakousko se za krymské války rozkmotřilo se svým nejmocnějším sousedem, Ruskem. Roku 1859 prohrálo válku s Francií a Sardinským královstvím a urychleně uzavřelo mír – Vídeň se z obav z posílení pruského vlivu nesnažila přimět německé státy k tomu, aby proti tradičnímu francouzskému nepříteli zasáhly na Rýně. Sjednocením Itálie však Rakousku vyvstal nový nepřítel na jihozápadní hranici. Roku 1862 se pruským ministerským předsedou stal Otto von Bismarck (1815–1898), někdejší velvyslanec v Petrohradu a Paříži. Na počátku svého působení pronesl v pruském parlamentu okřídlenou větu: „Velké otázky doby nebudou rozhodnuty proslovy a rozhodováním většiny – to byla největší chyba let 1848 a 1849 –, ale železem a krví.“ Nebyl žádný div, že čelil odporu pruských liberálů. S nimi se střetl i kvůli ministru války Albrechtu von Roonovi a jeho vojenské reformě. Roon a Bismarck reformu prosadili, liberálové však odmítli podpořit státní rozpočet. První Bismarckův konflikt tak byl konflikt ústavní. Bismarck jej řešil tím, že se řídil dle rozpočtového provizoria, a nezdráhal se ani rozpustit parlament. „Železný kancléř“ byl velkým zastáncem dobrých vztahů s Ruskem – projevilo se to již při polském povstání z roku 1863. Na základě tzv. Alvenslebenovy konvence Bismarck umožnil carským vojskům bojujícím proti Polákům přecházet přes pruské území, a tím si do budoucna Rusy příznivě naklonil.

Tou dobou se již zraky Němectva obracely na sever, k Šlesvicku a Holštýnsku s Lauenburskem. Tato oblast byla od středověku spojena s Dánskem v personální unii a již v letech 1848–52 se stala dějištěm konfliktu mezi Dánskem a Němci. Tehdy ještě Dánové uhájili své postavení v oblasti. Roku 1863 však hlavní větev dánského královského rodu vymřela a na trůn nastoupil příslušník jeho vedlejší větve, která měla na korunu nárok po přeslici. Podle dánských zákonů to bylo přípustné, podle šlesvického a holštýnského práva nikoli – Dánové se však nehodlali těchto vévodství vzdát. Výsledkem všeobecného německého rozhořčení bylo spojenectví Rakouska a Pruska proti Dánsku a porážka Dánů roku 1864. Obsazená území byla rozdělena dohodou z Bad Gasteinu z 14. srpna 1865: Rakušané si přivlastnili Holštýnsko, Prusové Lauenbursko a Šlesvicko – to bylo od zbytku Německa izolováno územím, které zabralo Rakousko. Rozpory mezi Rakouskem a Pruskem však narůstaly, do značné míry právě i vinou situace ve Šlesvicku a Holštýnsku. Nejdůležitější německé státy se přidaly na rakouskou stranu.

Ve hře však byli i další, mocnější hráči. Rusové zastávali vůči Prusku přátelský a vůči Rakousku chladný postoj. Francouzský císař doufal v územní zisky na Rýně a krizi vítal. Itálie, byť v zásadě sjednocená, zdaleka ještě nebyla uspokojena, Řím s okolím zůstával pod vládou papeže a Benátsko stále ještě patřilo Rakousku. František Josef I. odmítal učinit Itálii ústupky ve věci Benátska, výsledkem tak bylo prusko-italské spojenectví z 8. dubna 1866. Ještě v květnu 1866 navrhovali Prusové rozdělit Německo na zájmové sféry obou velmocí: dominantní vliv v severním Německu měl připadnout Prusům, jihoněmecké státy se měly ocitnout pod vlivem Rakouska. Vídeň pruskou nabídku nepřijala. 12. června 1866 byly mezi Rakouskem a Pruskem přerušeny diplomatické styky, o dva dny později získal na sněmu Německého spolku podporu rakouský návrh na mobilizaci spolkového vojska proti Prusku. Prusové obratem prohlásili Německý spolek za zrušený. Začala válka, která zásadně změnila tvář střední Evropy.