Císař Vilém II. u rakousko-uherské jednotky

Snímek, pořízený za první světové války, zachycuje německého císaře Viléma II. s doprovodem na návštěvě u rakousko-uherské jednotky. Císař se nachází uprostřed snímku a je k nám natočen zčásti z profilu, zčásti zády.

Císař Vilém II. (1859–1941) nastoupil na trůn roku 1888 a o dva roky později poslal na odpočinek kancléře Bismarcka, od nějž se velice lišil. Byl impulzivní a prostořeký, jeho diplomatické tahy nenesly očekávané výsledky. Jednou sliboval belgickému králi část Francie jako odměnu za spojenectví proti Francii (1904), jindy nabízel Američanům pomoc německého armádního sboru na obranu pacifického pobřeží USA pro případ války s Japonskem (1908), a ještě jindy uvažoval o vytvoření evropské obdoby ropného koncernu Standard Oil Company (1912). Mezi jeho výstřednosti patřilo, že při rozcvičce přeřezal kapesním nožem jednomu z německých generálů kšandy (1911). Přestože je jeho pověst těžce poznamenána první světovou válkou, sotva by se dal označit za zlovolného, ale dovedl být dosti neobratný.

Velkou radost císaři činilo cestování – na cestách byl snad častěji než v Berlíně, až si vysloužil přezdívku „der Reisekaiser“ („cestující císař“). Velice rád se plavil po moři na své jachtě Hohenzollern, navštěvoval regatu v britském přístavu Cowes, zajímal se o válečné lodě. Roku 1896 v tzv. Krügerově telegramu blahopřál prezidentu jihoafrického Transvaalu k odražení invaze britského dobrodruha Jamesona, čímž rozhořčil britskou veřejnost. Nedlouho poté byl německý diplomat Eckardstein poučen hodnostářem britského ministerstva zahraničí, že pokud se budou Němci sbližovat s búrskými republikami, hrozí válečný konflikt, v němž britské námořnictvo zablokuje německé přístavy a skoncuje s německým obchodním loďstvem.

Tehdejší slabost německého námořnictva se stala jedním z impulsů pro zahájení námořního zbrojení, jež významně přispělo k napětí mezi Spojeným královstvím a Německem. Vilém II. se však za nepřítele Britů nepovažoval. Byl oddaným vnukem královny Viktorie, truchlil u jejího úmrtního lože a tím si načas získal britské sympatie. Tragédie německé zahraniční politiky spočívala v obavě, že sblížení s Británií by s sebou neslo riziko, že se Němci ocitnou ve válce za britské zájmy a budou nést hlavní tíhu pozemních bojů proti Rusku a Francii zároveň. Tehdejší nepříliš silná britská armáda by v představách Němců nepředstavovala významnější pomoc.

Německý císař byl navíc spřízněn nejen s britským, ale i s ruským panovnickým domem. Vilém II. se považoval za předního představitele křesťanské civilizace a podporoval svého bratrance Mikuláše II. k expanzi na úkor „pohanských“ dálněvýchodních států, přičemž sliboval, že mu bude v Evropě „krýt záda“. Byl fascinován „žlutým nebezpečím“ a jeho obavy se do jisté míry potvrdily roku 1900 za tzv. „Boxerského povstání“ v Číně.

Vilém II. pronesl pod dojmem zpráv o čínské krutosti k německým vojákům odplouvajícím do Číny „hunskou řeč“: „Nikomu nedávejte milost, zajatce neberte. Kdo vám padne do rukou, nechť z nich nevyjde živý. Ať se Číňanům vryje do paměti slovo Němec tak, jak se před tisícem let evropským národům vryli do paměti Hunové a jejich vůdce Attila. Ať si žádný Číňan nedovolí nikdy se na Němce třeba jen křivě podívat!“ Přítomní novináři i přes prosby německých oficiálních míst zveřejnili plné znění řeči a císař se stal terčem kritiky, a to i na Říšském sněmu. Našli se i tací, kdo jej podporovali, ministr války označil jeho projev za „z lidského hlediska pěkný.“

Za rusko-japonské války se Vilém II. pokusil prostřednictvím osobní diplomacie vylepšit vztahy s Ruskem, jež zásadně ochladly na konci Bismarckovy éry. Roku 1905 u baltského přístavu Björkö „náhodně“ narazil na loď Mikuláše II., kterého přiměl k uzavření obranného spojenectví. Poté se do věci zapojili ruští představitelé a přesvědčili cara o nevhodnosti takového závazku.

Mezníkem pro Vilémovy pokusy o ovlivňování zahraniční politiky se stal rok 1908. Císař poskytl britskému listu The Daily Telegraph rozhovor, ve kterém se vyjadřoval dosti neomaleně. Text unikl řádné kontrole německými úředníky a byl otištěn v nezcenzurovaném znění. Císař byl opět kritizován na Říšském sněmu a byl donucen držet se zkrátka. Tou dobou již došlo ke sblížení mezi Spojeným královstvím a Ruskem – rodil se blok, který se o několik let později ocitl s Německem ve válce.