Na prototypy bohatý vývoj prvních tří poválečných let vyvrcholil 10. října 1948 rozhodnutím výzbrojní komise MNO o zavedení samopalu vz. 48 v ráži 9 mm Parabellum České zbrojovky, n. p., Strakonice do výzbroje československé armády. Konstrukcí této zbraně získali naši vojáci parametricky špičkový samopal, převyšující soudobé zbraně této kategorie. Do výzbroje byl původně zaveden pod označením vz. 48a (pěchotní – s pevnou pažbou) a vz. 48b (výsadkový – se sklopnou ramenní opěrkou), avšak v důsledku utajovacích tendencí došlo již na jaře 1950 k jejich přeznačení na samopal 23 a 25. Uvedená čísla neoznačovala vzor, ani neměla jinou, logicky vysvětlitelnou souvislost. Pod novým označením ale ve výzbroji nevydržel samopal dlouho; již 26. května 1950 nařídilo MNO zastavení sériové výroby v Závodech přesného strojírenství, n. p., Uherský Brod a současně vzneslo požadavek na urychlenou rekonstrukci stávající zbraně na sovětský náboj 7,62 mm Tokarev. Důvodem tohoto neblahého rozhodnutí byla schválená žádost čs. strany o schválení licenčního zavedení sovětských ráží do systému pěchotní výzbroje čs. armády.
Po řadě srovnávacích a zatěžkávacích zkoušek, mezi nimiž nechyběly ani posudky ze sovětského zkušebního polygonu, zavedlo MNO výnosem z 11. června 1951 do výzbroje samopal 24 (pěchotní – s dřevěnou pažbou) a 26 (výsadkový – se sklopnou ramenní opěrkou). Výroba nových samopalů se v Uherském Brodě urychleně rozběhla již v únoru 1951, tedy ještě před jejich oficiálním zavedením do výzbroje armády. Do konce roku stihla továrna vyrobit rovných 150 000 kusů, v následujícím roce závod opustilo 183 905 zbraní a výroba pokračovala ještě v lednu a v únoru 1953, kdy Uherský Brod vyrobil 11 095 samopalů. Celková produkce dosáhla počtu 345 000 kusů obou provedení.
Samopaly 24 a 26 se staly, až do jejich postupného nahrazení samopalem vz. 58 v ráži 7,62 x 39 mm, jednotnou zbraní všech složek ČSA, ČSLA a SNB, ale tvořily také výzbroj Pohraniční stráže (PS).
Kromě výukových obrazů sloužily k vysvětlení funkcí jednotlivých částí mechanismu zbraně rovněž funkční řezy, na nichž bylo možné prakticky demonstrovat vzájemné mechanické vazby mezi součástkami spoušťového mechanismu, funkční cyklus závěru včetně funkce vytahovače a vyhazovače nábojnic, ale také princip protiodrazové pojistky tvořené odpruženou napínací pákou. K sestavování samopalů pro výrobu funkčních řezů využíval výrobce zpravidla součástek, jež nevyhověly přejímce, ať již pro rozměrovou odchylku, či nesplnění parametrů tepelného zpracování podle výrobní dokumentace.
Funkční řezy samopalů 26 měly dominantně frézovánu levou stranu pouzdra závěru, závorníku a hlavně. Tři oválná okénka na pouzdře závěru umožňovala pohled na uložení závorníku a jeho vratné pružiny, vedené na vodítku v podélné drážce na levé straně závorníku. Zadním okénkem bylo patrné uložení tyčinky vyhazovače, při zatažení závěru vzad vybíhal vyhazovač z okraje lůžka pro dno nábojnice. Odfrézovaná část krytky pouzdra závěru odhalovala dvě řady spojovacích žeber včetně kruhového výstupku základny vratného mechanismu, jenž aretoval krytku proti neúmyslnému pootočení.
Oboustranně frézované předpažbí v prostoru nad lučíkem vizuálně zpřístupňovalo činnost spouště, spoušťové páky a přerušovače. Názorně tak byla patrná funkce spoušťového mechanismu při střelbě jednotlivými ranami a dávkami.
Odfrézovaná část levé pažbičky dovolovala pohled na zásobník a činnost západky zásobníku. K pochopení funkce zajištění ramenní opěrky ve vyklopeném stavu sloužila drážka na levé straně její základny. Funkční řezy tak umožňovaly s použitím školních nábojů 7,62 mm Tokarev (7,62-PiŠk) názornou demonstraci funkce zbraně v celém rozsahu teoretické výuky.