Čs. těžký kulomet vz. 7/24

Obecně vnímaná a zakořeněná představa, že nově formovaná čs. armáda postavila svůj výzbrojní program na rakouském materiálu již z toho důvodu, že zdědila po rozpadlé monarchii dostatečné množství zbraní, neodpovídá skutečnosti. Po 28. říjnu 1918 se do evidence zbrojního odboru dostalo pouze 405 těžkých kulometů Schwarzlose a 321 kusů, evidovaných jakožto lehké kulomety, což nebylo nic jiného než tytéž těžké kulomety opatřené lehkou trojnožkou namísto standardního podstavce M. 7. Na území Slovenska zajistila armáda 17 těžkých a 15 lehkých kulometů.

MNO tak muselo svoji pozornost obrátit do zahraničí. Po podepsání versailleské smlouvy 28. června 1919, v níž se jasně definovalo právní postavení Československa vůči Německu a Rakousku včetně vytyčení hranic, přestaly dohodové mocnosti bránit nákupu zbrojního materiálu v obou německojazyčných zemích. V průběhu let 1919–1920 získalo MNO z Rakouska a Itálie celkem 4 773 kulometů M. 7/12 a 600 původně leteckých verzí, označovaných jako vzor 16 A. Výnosy MNO z 25. a 29. října 1919 o přezbrojení čs. armády rakouským materiálem, tedy puškami Mannlicher a kulomety Schwarzlose, tak jen pragmaticky reflektovaly výsledek tehdejších možností.

Ačkoliv výzbroj mladé armády tvořily především pušky Mannlicher, zařízené na náboj 8 mm Mannlicher, výzbrojní odbor dospěl v roce 1922 po řadě srovnávacích zkoušek k rozhodnutí o zavedení pušek německého systému Mauser do československé výzbroje. Německá konstrukce byla zařízena na parametricky výkonově odlišný náboj 7,92 mm Mauser, s nímž armáda do budoucna také počítala.

V rámci sjednocení používaného střeliva nezbývalo než vyřešit otázku adaptace rakouských kulometů na původně německou ráži. Že nešlo o jednoduchý úkol, to zbrojní odbor věděl; byly mu známy pokusy rakouského zbrojního odboru z posledních dvou válečných let.

Do pokusů o adaptaci se kromě státní zbrojovky v Brně zapojila Janečkova zbrojovka v Nuslích, jejíž výsledky dávaly větší naději na zvládnutí poměrně složitého problému. Proto se pozornost soustředila výhradně na tuto firmu.

Již první pokusy však ukázaly odlišné vlastnosti německého náboje a progresivní hoření jeho prachové náplně. Německý náboj byl také o 4 mm delší než rakouský a dával nižší impulz závěrovému mechanismu. Při déletrvající střelbě docházelo k vyššímu ohřevu hlavně do té míry, že její ústí se poměrně brzy rozpálilo do červena. Řešením se ukázalo být prodloužení hlavně a chladiče o 100 mm. Zkoušky upravených kulometů s dvojitým vytahovačem nábojnic podle návrhu Rudolfa Jelena, prováděné v létě 1923 v Milovicích, však nepřinesly očekávané výsledky.

Zásadní podmínky adaptace tkvěly především v požadavcích, aby se úpravy dotkly co nejmenšího počtu součástí a aby adaptované zbraně spolehlivě fungovaly v obou rážích. Rekonstruované kulomety se měly zprvu dostávat k útvarům vyzbrojeným puškami a náboji Mannlicher a teprve s postupným přezbrojením na zbraně systému Mauser by se začaly užívat náboje ráže 7,92 mm Mauser.

Během zkoušení jednotlivých úprav se nejlépe osvědčila varianta s hlavní prodlouženou o 100 mm a zvýšeným kloubem závěru o 1 mm pomocí nákovku na napínací rukojeti. Janečkova zbrojovka upravila ke zkouškám celkem 24 zbraní, z nichž 16 se dostalo v červenci 1924 k vybraným útvarům, spadajícím pod jednotlivá Zemská vojenská velitelství (ZVV). Šlo o pěší pluk č. 36 v Užhorodu, horský prapor č. 7 v Popradu, pěší pluk č. 40 ve Valašském Meziříčí a pěší pluk č. 4 v Hradci Králové. Po dvou kusech obdržela kulomety i zkušební komise v Milovicích a zbrojně technické úřady u firmy Sellier a Bellot v Praze, J. Roth v Bratislavě a Zbrojovky Ing. F. Janeček v Praze.

Zkoušky v Janečkově zbrojovce mezitím dospěly k řešení, jež spočívalo v zúžení vývrtu hlavně na 7,81 mm s výrobní tolerancí minus 0,04 mm bez zvýšení polohy předního kloubu. Trvanlivostní zkoušky s takto upraveným jedním kulometem prokázaly při vystřelení 24 000 nábojů zcela spolehlivou funkci, což umožnilo ponechat kinematické rozložení závěru v původním stavu.

Následná adaptace pak spočívala v prodloužení hlavně z 530 na 630 mm se zúženým vývrtem včetně prodloužení vodního chladiče, čímž se jeho objem zvýšil přibližně o 1 ¾ litru. Vyšší zahřívání hlavně při střelbě i tak umožňovalo bez výměny vody pouze nepřetržitou střelbu v menších sériích do 1 500 ran, zatímco střelba s náboji 8 mm Mannlicher umožňovala vést palbu ve stejném režimu až do rozmezí 2 000–3 000 výstřelů, aniž by musel střelec doplňovat vodu v chladiči.

Původní hlavně v ráži 8 mm Mannlicher dostaly nástavce s hladkým vývrtem o větším průměru než průměr střely, zvyšujícím jejich celkovou délku na stanovených 630 mm, aby mohly být použitelné v kulometech s prodlouženým chladičem.

Adaptace se neobešla bez výroby nových závorníků s odlišným lůžkem pro dno nábojnice, novým vytahovačem a odlišným drápkem vytahovače nábojů z pásu. Přední část cívky podavače musela být vzhledem k odlišným rozměrům náboje rovněž vyrobena nová, pouzdro závěru bylo nutné upravit v přední části před cívkovým podavačem, ale také u vývodu z pásu. Nezbytným se ukázalo rovněž prodloužení výhozného okénka směrem vzad.

Zásadní rekonstrukcí prošlo hledí, jež dostalo vyměnitelnou vodící křivku pro obě ráže, jelikož počáteční rychlost a vnější balistická dráha střel obou nábojů byla odlišná. Navíc v potaz přicházelo u náboje 7,92 mm zavedení těžké střely o hmotnosti 12,8 g (střela „C“), s níž probíhaly pokusy, avšak k jejíž sériové výrobě tehdy nedošlo. Nově řešeny byly rovněž pásy, jejichž konstrukce měla řadu odlišností od rakouské verze pro náboj Mannlicher.

Počátkem listopadu 1924 schválila výzbrojní komise MNO definitivní provedení adaptovaného kulometu a nazvala jej „adaptace kulometu (Schwarzlose) vz. 7/12 na vz. 7/24“. Původně letecké kulomety vzor 16 A pak měly po adaptaci nést označení „adaptace kulometu (Schwarzlose) vz. 16 A na vz. 7/24“. Poslední den roku 1924 získala Janečkova zbrojovka první objednávku na adaptaci 1 150 kulometů, a tím si zajistila postavení výhradního dodavatele adaptovaných zbraní, ale také zcela nově vyrobených kulometů, jež dostaly označení vzor 24.

V průběhu let 1924–1934 dodala továrna armádě 4 987 adaptovaných vzorů 7/24 a vyrobila 2 253 kulometů vzor 24. Provedla také generální opravu 4 314 podstavců vzor 7/12 a zhotovila 3 253 nových kusů. V dalších letech si u Janečkovy zbrojovky MNO objednávalo již jen sady součástí. V průběhu třicátých let do dalšího vyzbrojování armády již továrna nezasáhla. Kulomety systému Schwarzlose zůstaly ve výzbroji československé armády po celé meziválečné období.

Exemplář adaptovaný v roce 1927 Zbrojovkou Ing.  F.  Janeček v roce 1927 získalo muzeum téhož roku převodem od technické správy Hlavního zbrojního skladu Praha.

TECHNICKÉ ÚDAJE:

• Ráž: 8 mm Mannlicher
• Celková délka: 1 252 mm (včetně tlumiče plamene)
• Délka hlavně: 630 mm
• Délka záměrné: 785 mm
• Hmotnost: 21,1 kg
• Hmotnost podstavce: 18,5 kg
• Teoretická kadence: 500 ran/min.