Dávno před zavedením moderních leteckých navigačních systémů se odborníci snažili určit, jaký je opravdový vliv proudění vzduchu na reálnou trasu letounu. Proto vznikaly různé varianty takzvaných derivometrů, které byly pro letecké navigátory užitečnou a důležitou pomůckou.
Jedním z nich byl i německý derivometr, vyráběný firmou C. Plath Hamburg, s jehož pomocí bylo možné změřit traťovou rychlost letounu a snos bočním větrem nezávisle na palubních přístrojích. Podmínkou úspěšného měření byla ovšem viditelnost země. Navigátor určoval snesení letadla větrem tak, že pilot udržoval co nejpřesněji daný kurs letu. Zároveň se v zorném poli derivometru sledovaly významné navigační body na zemi a bylo třeba otáčet přístrojem, aby se body pohybovaly rovnoběžně se soustavou vyryté mřížky. Úhel odečtený na stupnici přístroje byl hledaný úhel snesení (derivace, drift). Traťová rychlost se odečítala pomocí význačných bodů na zemi a kolmé mřížky na přístroji za přesný čas. Tento údaj byl velice důležitý pro určení doby letu mezi dvěma orientačními body a také pro zadání přesných parametrů do přístroje pro případný řadový odhoz pum.
Zařízení bylo vyrobeno z lehkého kovu a skla. Jeho délka byla 720 mm, maximální šířka 230 mm a hmotnost 3,08 kg i se základnou. Tubus přístroje bylo možné jednoduše vyjmout ze základny připevněné k trupu letounu a uložit jej do skladu.