Die Skoda-Werke in Pilsen

Dne 18. listopadu 1839 se v Plzni narodil Emil Škoda, významný průmyslník, podnikatel a majitel Škodových závodů, které se za jeho vedení staly největší zbrojovkou Rakousko-Uherska. Plzeňská Škodovka patřila i mezi největší průmyslové podniky první Československé republiky, a přestože se po první světové válce z velké části přeorientovala na civilní výrobu (v té době zakoupila mladoboleslavskou automobilku Laurin a Klement a pražskou leteckou továrnu Avia), byl její průmyslový potenciál plně využit Němci i během druhé světové války. To pak vedlo k několika spojeneckým náletům na tento důležitý průmyslový cíl.

Průmyslovým podnikem prvořadého významu pro Českou republiku zůstává Škodovka do dnešních dnů. Úspěch tohoto podniku byl neodmyslitelně spojen se společenským vzestupem Emila Škody, respektive celé jeho rodiny. Ten započal již na přelomu 18. a. 19. století, kdy Emilův děd Josef Škoda založil v Plzni zámečnickou dílnu. Ačkoli toto podnikání nebylo nijak zvlášť lukrativní, stačilo to k tomu, aby Josef Škoda zajistil oběma svým synům, Františkovi a Josefovi juniorovi, vzdělání na Vídeňské univerzitě, kde chlapci vystudovali medicínu. Oba se stali významnými lékaři.

Emilův otec František byl krajským lékařem, prvním primářem plzeňské Městské nemocnice a angažoval se též v politice a státní správě. Nakonec byl jmenován zemským zdravotnickým referentem pro Čechy a v této funkci pomáhal organizovat během prusko-rakouské války roku 1866 péči o raněné, za což byl dekorován rakouským Řádem železné koruny, a v roce 1867 byl dědičně povýšen do rytířského stavu. Emilův strýc, Josef Škoda, byl neméně úspěšný. Stal se profesorem na lékařské fakultě Vídeňské univerzity, působil jako lékař u císařské rodiny a proslavil se v oblasti interní medicíny.

Otcovo postavení předurčilo také Emila k vyššímu vzdělání. Na rozdíl od otce a strýce jej ale lákal svět techniky, a proto studoval strojní inženýrství na pražské polytechnice (předchůdce dnešní ČVUT) a následně na obdobné škole v Karlsruhe.

Po studiích nastoupil Emil Škoda na zkušenou do strojní továrny v Saské Kamenici a díky navázaným kontaktům pak získal zaměstnání v akciové společnosti Weser v Brémách. Jeho pobyt v Prusku přerušila roku 1866 prusko-rakouská válka, kvůli níž byl jako státní příslušník nepřátelské mocnosti vypovězen ze země. Po návratu domů mu otec vyjednal místo vrchního inženýra v nevelké strojírně Arnošta hraběte z Valdštejna-Vartenberka, jež potřebovala schopného vedoucího, neboť se nacházela v těžké krizi.

S bohatými zahraničními zkušenostmi a neutuchajícím zápalem se Emil Škoda pustil do pozvednutí valdštejnské dílny. Pouhý rok po jeho nástupu do vedoucí pozice si začala strojírna vést lépe, jakkoli si Emil musel nejprve vydobýt důvěru svých zaměstnanců. Majitel však o další rozvoj firmy ztrácel zájem a rozdílný přístup k podnikání obou mužů nakonec vedl k tomu, že 12. června 1869 Emil Škoda strojírnu od hraběte Valdštejna-Vartenberka odkoupil. Tato transakce se sice neobešla bez velké finanční podpory jeho rodiny, Emilův iniciativní duch však tento vklad dokonale zúročil.

V následujících letech nový majitel do podniku masivně investoval a neustále jej přizpůsoboval aktuální poptávce a trendům. Díky probíhající průmyslové revoluci neměl o zakázky nouzi. Jeho podnik vyráběl strojní vybavení pro cukrovary, sladovny a pivovary, ale také pro doly, hutě či válcovny železa. Následně expandoval výstavbou vlastní ocelárny produkující kvalitní litou ocel, což vedlo ke stále větším zakázkám pro civilní i válečné námořnictvo. Podnik přestal být malou dílnou a stal se rozsáhlým továrním komplexem s desítkami budov a stovkami zaměstnanců.

V roce 1890 rozšířil Emil Škoda svůj podnik o zbrojní výrobu. Od kvalitních pancéřových desek pro c. a k. válečné loďstvo nebyla dlouhá cesta k projektování kanónů a zbrojařství se poměrně brzy stalo hlavním odvětvím podniku. Škodovka tehdy patřila k předním dodavatelům zbraní v Evropě a snad jako jediná dokázala soutěžit ve kvalitě své oceli s „dělovým králem“ Alfredem Kruppem.

Aby podnik udržel krok s rozvíjejícími se zahraničními firmami, bylo potřeba dalších investic. Škodovy závody proto prošly ještě na konci 19. století zásadní transformací, kdy se z rodinného podniku staly akciovou společností. Emil Škoda zůstal majoritním vlastníkem s výsadním slovem, nebyl však už jediným majitelem. Novodobého vývoje Škodových závodů se však již nedožil. Zemřel náhle 8. srpna roku 1900 ve Štýrsku během své cesty z lázní Gastein.

Jeho syn Karel Škoda se podílel na vedení podniku a v letech 1909–1919 zastával funkci generálního ředitele. Rozpadem Rakousko-Uherska však o své postavení přišel. Československá vláda přiměla Karla Škodu opustit Škodovy závody a odprodat jejich akcie, protože byl příliš provázán se starou monarchií. Jeho odchodem se tedy uzavřela společná historie rodiny Škodů a Škodových závodů.

Dnes prezentovaná kniha symbolicky završuje příběh proměny malé strojírny v jednu z největších továren v Rakousko-Uhersku. Byla vydána ještě za války, v roce 1918, a sloužila jako propagační přehled o Škodových závodech. Publikace středního formátu a nevelkého rozsahu je rozdělena do jedenácti kapitol. První obsahuje základní údaje o Škodovce (zaměření firmy, její sídlo, počet zaměstnanců, strojů atd.) a zahrnuje i stručnou historii závodů a výčet jejich úspěchů. Čtenář se například dozví, že v bitvě u Cušimy (za rusko-japonské války v letech 1904–1905) byly ocelovými děly ze Škodovky vybaveny ruské i japonské lodě. Dalších devět kapitol představuje jednotlivá firemní odvětví s jejich pracovišti, např. zbrojovku, muniční továrnu, dělostřeleckou kovárnu, ocelárnu atd. Text doprovázejí vlepené fotografie. V poslední kapitole je chronologický přehled dějin Škodovky.

Citace:

Die Skoda-Werke in Pilsen. Pilsen: Skodawerke, 1918. 52 s.

Dostupné online z: https://digitalnistudovna.army.cz/uuid/uuid:90548dcc-578b-4a00-a121-e8f44cef3780

Tomáš Konečný a Zdeněk Munzar