Dobývání Budapešti v prosinci 1944 až únoru 1945

Dne 26. června 1941 bombardovala neznámá letadla Košice, jež tehdy patřily k Maďarsku. Maďarsko se poté přidalo k Hitlerovu tažení proti Sovětskému svazu. Když se však válečná štěstěna obrátila a fronta se blížila k maďarskému území, regent Horthy zvažoval vystoupení z války. Aby tomu Němci zabránili, v březnu 1944 okupovali Maďarsko; následovaly deportace a vyhlazování maďarských Židů. 15. října 1944, zatímco sovětská vojska bojovala s německými a maďarskými v okolí Debrecína, požádal Horthy o příměří. Byl však Němci donucen abdikovat a předat moc Ferenci Szálasimu, vůdci strany Šípových křížů. Německým a maďarským vojskům se nepodařilo zastavit sovětský postup, na Vánoce 1944 2. a 3. ukrajinský front sovětských maršálů Malinovského a Tolbuchina spolu s rumunskými jednotkami dokončily obklíčení Budapešti. Na samém počátku obléhání byli zabiti sovětští parlamentáři.

Město bránilo asi 70 000 německých a maďarských vojáků pod velením Karla Pfeffera-Wildenbrucha a Ivána Hindyho. Značnou část německých sil tvořily jednotky SS, složené ovšem zčásti z maďarských Němců. Nejsilnější obranná postavení byla v kopcovitém Budínu, boje ve městě se svým charakterem podobaly bitvě o Stalingrad, obdobný byl rovněž nedostatek zásob obléhaných sil Osy a tuhý mráz.

Německé síly, zahrnující značnou část zbývajících nacistických tankových jednotek, se v lednu 1945 opakovaně pokoušely Budapešť vyprostit (operace Konrad), přiblížily se k obleženému městu, ale svůj úkol splnit nedokázaly. 18. ledna 1945 se obránci Pešti stáhli z východního břehu Dunaje do lépe hajitelného Budína a zničili za sebou mosty. Pod sovětskými útoky se i území držené obránci v Budínu neustále zmenšovalo, 11. února se zbývající německé a maďarské síly spolu s velkým množstvím civilistů pokusily probít přes sovětská postavení k nepříliš vzdáleným německým liniím. Pokusu o průlom se zúčastnilo 30–40 000 lidí, do bezpečí se však dostal jen malý zlomek z tohoto počtu. Do zajetí upadli i oba velitelé, 13. února 1945 Budapešť definitivně padla.

Nehledě na ztráty z bojů na maďarském venkově, dobývání Budapešti stálo životy asi 47 000 obránců a 38 000 maďarských civilistů, Rudá armáda ztratila asi 80 000 padlých. Utrpení obyvatel maďarského hlavního města však zdaleka neskončilo, docházelo k masovému znásilňování žen a velké množství civilistů bylo zavlečeno do SSSR. Neskončil ani boj maďarské armády; její jednotky bojovaly po boku německých sil až do samého konce války. Tou dobou se již na obsazeném maďarském území formovala nová, ještě ne zcela komunistická vláda, země však byla odsouzena k tomu, aby zcela upadla do sovětského područí.