Nejistota o osudu blízkých představovala pro vojáky československé zahraniční armády za 2. světové války součást každodenního života. Polní pošta, která byla pro vojáky jiných zemí přirozenou spojnicí s domovem, do protektorátu nedoručovala, a pokud ano, tak velmi krkolomnou cestou.
Ani konec války 8. května 1945 tento stav automaticky nenapravil. Vojákům Československé samostatné obrněné brigády, kteří přijeli ze západní fronty, byl písemný styk s rodinami žijícími na území obsazeném Rudou armádou povolen až 24. května. K tomu je nutno přičíst pomalé a nespolehlivé poštovní služby v prvních týdnech po skončení války.
Památkou na jedno šťastné shledání je dopis, který četaři Josefu Rambouskovi poslala jeho tehdy devítiletá sestra Jindřiška. Dopis nese datum 13. 6. 1945 a mimo jiné si tak lze učinit představu, s jakou rychlostí byla pošta schopná jednotlivá psaní doručovat.
Josef Rambousek (nar. 27. 9. 1922, Sebranice, okr. Boskovice (dnes Blansko) odešel do zahraničí jako sedmnáctiletý student tzv. jižní cestou v lednu 1940. V dubnu 1940 byl prezentován u československé zahraniční armády v jihofrancouzském Agde. Konec války ho zastihl jako četaře v řadách Československé samostatné obrněné brigády na frontě u Dunkerque, kde bojoval v sestavě Tankového praporu 1 jako řidič tanku. Jeho rodiče byli v době války několik měsíců internováni ve Svatobořicích a malou Jindřišku po dobu jejich nepřítomnosti musela vychovávat teta v Lipníku nad Bečvou.
Dopis byl do sbírky VHÚ Praha předán v roce 2016.