V prvních válečných měsících roku 1914 doprovázel vojáky při odjezdu na bojiště optimismus a bláhová víra v brzký návrat. S pokračující válkou se však válečné nadšení vytrácelo a pod slupkou kázně a pořádku hlodal v nitru odváděných mužů strach ze smrti nebo těžkého zranění.
Plastický náhled do pocitu vojáka zařazeného do pochodové setniny nám podává prezentovaný dopis, který napsal v lednu 1916 svým rodičům mladý jednoroční dobrovolník c. a k. pěšího pluku č. 11 Josef Pták (nar. 1894, Luby, okr. Klatovy). Text dopisu je adresovaný rodičům a přes četné ujišťování o víře v dobrý konec je obava z budoucnosti dobře patrná. Snad proto, že autor sám v úvodu pochybuje, zda písmo dokáže vyjádřit jeho city, ukončuje dopis výmluvnými slovy „Nemohu více psáti, neb slzím – Na shledanou!“
Smrt v zákopech se však Josefu Ptákovi vyhnula. Dosáhl důstojnické hodnosti a v létě 1917 padl jako poručík do italského zajetí, kde se obratem přihlásil do čs. legií. Po skončení války zůstal v armádě a v roce 1938 působil jako plukovník generálního štábu. Po okupaci českých zemí nacistickým Německem se zapojil do odboje, ale byl zatčen a v dubnu 1945 zemřel v koncentračním táboře Flossenbürg.
Dopis byl do sbírky VHÚ Praha věnován v roce 2014.