Vozy Lancia 1Z (též „IZ“) sloužily italskému vojsku od roku 1916. Byly vyzbrojeny trojicí kulometů ve dvou otočných věžích, z nichž menší byla umístěna na vrcholu větší. Údaje o maximální síle pancéřování se pohybují v rozmezí 8–13 mm, váha stroje činila 3,9 t a maximální rychlost na silnici až 60 km/h. Ocelové lišty namontované na přední části vozu byly určeny k ničení zátarasů z ostnatého drátu. Stroje Lancia 1Z byly záhy nahrazeny ve výrobě modelem Lancia 1ZM, který již nenesl horní věž s kulometem – výsledkem byla lepší stabilita. Celkem bylo vyrobeno 120 strojů obou verzí; některé z nich byly používány ještě ve Španělsku a za druhé světové války. Koncem roku 1918 s sebou italské legie přivezly dva automobily Lancia 1Z do Československa – tyto vozy se zúčastnily obsazování Slovenska a poté bojů s Maďarskou republikou rad na jaře 1919.
Československá armáda však na podzim 1919 požadovala více obrněných automobilů a Škodovy závody jí vyhověly. V časové tísni vznikl nový stroj úpravou nákladních automobilů Fiat 18BL (odsud také jméno Škoda Fiat-Torino). Na automobily bylo připevněno pancéřování o síle 5–6 mm, jež dokázalo odolat obyčejnému střelivu, nikoli však průbojnému. Hlavní výzbroj představovaly dvě věžičky s kulomety, vedle toho mohla osádka ze tří průzorů metat ruční granáty. Stroj vážil 6,9 t a po silnici mohl jet rychlostí „až“ 15 km/h, přičemž mimo cesty jet nemohl vůbec. Zkouška prototypu se konala v lednu 1920 – čs. armáda neměla vzhledem k nedostatku lepších řešení námitek proti přijetí tohoto modelu do své výzbroje. Do léta 1920 dodala Škodovka armádě dalších jedenáct strojů tohoto typu.
Obrněné automobily Lancia 1Z byly později předány policii a vozy Škoda Fiat-Torino byly do roku 1929 postupně vyřazeny ze služby.