Finský těžký kulomet Maxim M/32-33

Po první světové válce měla finská armáda k dispozici okolo 600 těžkých kulometů systému Maxim převážně ruské, ale také německé provenience. Na prahu dvacátých let je vojenská správa administrativně zavedla pod označením M/09 bez ohledu na to, zda se jednalo o vzory 1905 či 1910, pocházející z produkce zbrojovky v Tule, nebo v menším množství německé exportní modely M/09, vyrobené v Deutsche Waffen- und Munitionsfabriken (DWM) v Berlíně. Ve finské armádě používaný podstavec Sokolova vzor 1910 dostal také označení 09, takže kompletní kulomety byly označovány M/09-09.

Snaha o zlepšení vlastností původních kulometů vyústila v novou konstrukci třínohého podstavce, zavedeného do výzbroje pod označením M/21. K upevnění na nový podstavec bylo nutné nasadit na chladič kulometu objímku s pivotovým nástavcem podobné konstrukce, jako u rakouského kulometu Schwarzlose, což ovšem vyžadovalo hladký plášť chladiče. Z toho důvodu musela finská armáda provést standardizaci všech kulometů M/09, aby je bylo možné lafetovat na nové podstavce. Kulomety pak dostaly označení M/09-21.

Zřejmě nejlepší modifikaci finských kulometů Maxim představoval model M/32-33, považovaný obecně za jednu z nejlepších variant zbraní tohoto systému. Jejím autorem byl plukovník Johannes Aimo Lahti (1896–1970), jenž byl v dubnu 1931 pověřen vývojem ocelového nábojového pásu, který by nahradil dosud používané tkané pásy. Do severských klimatických podmínek se tkaný pás příliš nehodil, jelikož vlivem vlhkosti a mrazu se měnila jeho elasticita, což mělo nepříznivý vliv na funkci a kadenci zbraně. Aimo Lahti vyvinul zcela novou konstrukci nábojových článků, spojených pružnou trubicí, což umožňovala jejich snadné spojování. Později svoji konstrukci pásu adaptoval na ukořistěné funkčně problematické sovětské kulomety DS-39.

Teprve s novými pásy hledal Lahti cestu, jak zvýšit kadenci stávajících kulometů, jelikož jedním z požadavků bylo jejich využití při protiletecké obraně, kde teoretická kadence okolo 600 ran nemohla stačit na efektivní plnění úkolů. První zlepšení se týkalo konstrukce zesilovače zpětného rázu, našroubovaného na chladícím plášti. Tlumič plamene, spojený se zesilovačem, byl opatřen kulisou se třemi radiálními čelními otvory. Pro zvýšení impulzu zpětného rázu a dosažení vyšší kadence stačilo pootočit tlumičem plamene o 60 stupňů, tím došlo uzavření radiálních výfukových otvorů. Další úpravu, jež zkracovala čas funkčního cyklu zbraně, představoval odpružený zrychlovač, uložený v těle řídítek kulometu. Pro snížení kadence mohl střelec zatlačit tělo zrychlovače směrem vzad a zajistit jej západkou. K jeho aktivaci stačilo pouze stlačení západky, přístupné po odklopení příklopu kulometu.

Lahtiho vylepšení přinesly zvýšení teoretické kadence na 850 ran za minutu, což bylo při tehdejších letových rychlostech vojenských letounů považováno za dostatečné. Poslední vylepšení, jež se ale promítlo do výroby v roce 1937, spočívalo v konstrukci plnícího otvoru chladícího pláště s odklopným víčkem. Úprava tak umožňovala plnění chladiče sněhem, což bylo velmi výhodné v průběhu zimních operací. Stejné řešení se později objevilo u sovětských kulometů Maxim vzor 1941.

Modifikovaný kulomet dostal označení M/32 a následně vyvinutý třínohý podstavec se čtvrtou nohou pro postavení zbraně do protiletecké polohy byl do výzbroje zařazen s označením M/33. Kompletní sestava pak v návaznosti předchozí zbraně byla zavedena jakožto kulomet Maxim M/32-33.

V první etapě během let 1933–1935 dílny zbrojního skladu 1 (Asevarikko 1) adaptovaly několik set původních kulometů M/09 k využití s podstavci M/32, vedených pak ve výzbroji pod označením Maxim M/09-32. Vlastní výroba zcela nových kulometů M/32-33 začala v roce 1936 a vyráběly je dílny Asevarikko 1 a státní zbrojovka Valtion Kivääritehdas (VKT) v Jyväskylä. Během let 1936–1942 vyrobily bezmála 900 kulometů, jejich výroba pokračovala až do ledna 1944, kdy oba závody vyrobily celkem 1176 kusů.

Kulomety M/32-33 zůstaly v menším počtu v rezervách finské armády až do konce 90. let minulého století, kdy byly postupně odprodány na civilním trhu.

Exemplář z roku 1942 pocházející z produkce Asevarikko 1 získalo muzeum koupí od firmy Sběratelské zbraně, s r. o. v roce 2023.

Ráž: 7,62 mm Mosin (7,62 x 54 R)

Celková délka: 1180 mm

Délka hlavně: 720 mm

Délka záměrné: 889 mm

Hmotnost zbraně: 24 kg

Hmotnost podstavce M/33: 30 kg

Teoretická kadence: 600 nebo 850 ran/min.