Určit majitele této honosně zpracované darovací šavle umožnil nápis na vnější straně krásné damaškové čepele – „Die Oesterreichische Garnison von Mainz 1834“. Pevnost v porýnské Mohuči byla v letech 1815‒1866 v držení Německého spolku a právo mít zde vojenskou posádku náleželo společně Rakousku a Prusku. Na základě nápisu je patrné, že šavle byla darována v roce 1834 příslušníky rakouské posádky mohučské pevnosti patrně některému z vyšších důstojníků. Tato informace by sama o sobě k určení majitele zbraně nestačila, neboť rakouská posádka v Mohuči nebyla samostatným organizačním celkem, a nebyla proto uváděna v každoročně vydávaných schematismech habsburské armády. V nich lze nalézt jména a zařazení všech v armádě sloužících generálů a důstojníků. Důležitější byla proto informace z roku 1949 o převedení šavle z inventáře státního zámku Nečtiny do sbírky Vojenského historického ústavu Praha. V roce 1834 patřil zámek i s panstvím rodu Lažanských z Bukové, ale již o pět let později jej zakoupili hrabata Mensdorff-Pouilly. Ve vojenském schematismu z roku 1834 jsou čtyři příslušníci tohoto rodu – jeden podmaršálek a tři důstojníci v různých plucích. U podmaršálka Emanuela Mensdorffa-Pouillyho je uvedena funkce velícího generála v Sedmihradsku, ovšem s poznámkou, že je zde nepřítomen a je v Mohuči. Schematismy z předchozích let jako jeho funkci uvádějí „viceguvernér spolkové pevnosti Mohuč“. Otázka ohledně majitele honosné šavle je tudíž vyřešena.
Původně francouzský šlechtický rod Mensdorffů byl nucen po Francouzské revoluci emigrovat. Emanuel Mensdorff-Pouilly (1777‒1852) sloužil od šestnácti let (1893) v habsburské armádě, zprvu jako kadet, od roku 1794 jako podporučík a na konci napoleonských válek (1815) jako generálmajor. S mohučskou pevností se seznámil již tehdy – v roce 1815 stál v čele vojsk, která pevnost obléhala, a přijal její kapitulaci. Po napoleonských válkách velel nejprve jezdecké brigádě v Čechách, avšak v roce 1829 byl povýšen na podmaršálka a stal se viceguvernérem pevnosti Mohuč. O pět let později byl jmenován velícím generálem v Sedmihradsku, kde však dlouho nepobyl, neboť již v roce 1835 se stal velícím generálem v Čechách. V této funkci setrval do roku 1840.
Čepel zakřivená, damascénská, jednosečná. Po obou stranách zdobená leptanou a leštěnou výzdobou. Na vnitřní straně trofeje, ornamenty a rakouský znak, na vnější straně mezi trofejemi nápis „Die Oesterreichische Garnison von Mainz 1834“, mezi trofejemi vyryt název firmy „HAUSMAN IN WIEN“.
Rukojeť mosazná, zlacená, s reliéfem maskaronu a akantových rozvilin. Hlavice v podobě orlí hlavy (oči z fialového skla). Jednoduchý prutový zploštělý koš s reliéfem vavřínu a akantu – uprostřed modrý kámen (sklo). Záštita v podobě stočeného hada, okrouhlé záchytky s reliéfem růžic a červeným sametem uprostřed.
Pochva dřevěná, potažená červeným sametem. Kování mosazné, zlacené, zdobené plastickým reliéfem akantu. Na objímkách barevné kameny ze skla, dva volné závěsné kroužky. Kazeta dřevěná, zelené barvy, vyložená bílým hedvábím.
Šavle byla do sbírky Vojenského historického ústavu Praha získána převodem v roce 1949.
Délka: 970 mm
Délka čepele: 822 mm
Šířka čepele: 30 mm
Hmotnost: 1 020 g