Figurální bronzová plastika náleží k vrcholu tvorby jednoho z největších českých sochařů 20. století. Jan Štursa (1880–1925) vytvořil podobně jako u Raněného (1921) kompozičně dokonalé dílo, které glorifikuje v podobě útlé postavy chlapce s vavřínovou ratolestí vznik samostatného Československa. Tělo se jen lehce opírá prsty nohou o podstavu, jakoby se chtělo odpoutat od tíže nesvobody předchozích staletí.
Roku 1914 Štursa narukoval k c. a k. pěšímu pluku č. 81 v Jihlavě a odtud odjel na frontu do Haliče. Byl zařazen k pracovnímu oddílu jako sapér. Nejdříve kopal zákopy, později se dostal k polní poště. V roce 1915 byl vážně zraněn výbuchem miny. Léčil se několik měsíců ve vojenské nemocnici v Jihlavě, přesvědčen, že se na frontu již nevrátí. Na počátku roku 1916 se setkal náhodou v jedné z místních restaurací s dávným přítelem ze studií, malířem Aloisem Podlouckým. Měl na očích černé brýle, a tak jej Podloucký málem nepoznal. Zajistil ovšem, aby byl Štursa po zdravotní dovolené zařazen k umělecké skupině 81. pěšího pluku. Společně s vídeňským sochařem Bauerem pracovali všichni tři v improvizovaném ateliéru jihlavských kasáren.
Po válce se Jan Štursa Kromě pedagogické činnosti na Akademii podílel i na velkých architektonických zakázkách. V letech 1922–1923 vytvořil čtyři reliéfy s motivy oslavujícími hrdinství legií na frontách první světové války pro průčelí pražské Legiobanky (Zborov, Sibiřská magistrála, Vouziers, Doss´ Alto). Na vnější výzdobě Gočárovy stavby se Štursa spolupodílel s Ottou Gutfreundem.
Roku 1924 se u Štursy začaly objevovat projevy vážné choroby, která postupně paralyzovala jeho mozkovou činnost. Po neúspěšných pokusech o léčbu na brněnské klinice si začal být na počátku následujícího roku plně vědom toho, co jej čeká. Proto zvolil počátkem května 1925 raději dobrovolnou smrt. Do poslední chvíle však neustával v umělecké činnosti.
Bronz, mramor, výška 61 cm.
Umělecké dílo bylo získáno do sbírky Vojenského historického ústavu v Praze v roce 1933 formou převodu z Národní galerie v Praze.