Snímek, pořízený ve třicátých letech, zachycuje japonské naslouchací zařízení pro detekci letadel.
S prudkým rozvojem letadel a jejich využitím ve vojenství vzrůstala potřeba jejich včasného odhalení. Nejjednodušší způsob představovali bystrozrací pozorovatelé vybavení dalekohledy, kteří sledovali oblohu. Přestože tato metoda byla dlouhodobě využívána, měla své zjevné nevýhody – nejlépe fungovala za jasného, bezmračného dne. Akustické vyhledávání, zavedené již za první světové války, představovalo alternativu.
Ozbrojené síly celé řady zemí včetně prvorepublikového Československa využívaly aparáty podobné tomu, jaký vidíme na našem snímku. Jejich dosah nebyl nijak vysoký, avšak s ohledem na relativně nízkou rychlost tehdejších letadel přesto poskytoval vlastním silám více času na reakci. Některé typy aparatur byly propojeny s dalekohledy nebo se světlomety. Vedle velkých mobilních zařízení vznikaly i menší aparáty, jež mohl jednotlivec nosit na hlavě, anebo naopak stabilní betonové stanice – ty hojnou měrou využívali Britové. S rozvojem radarové techniky za druhé světové války však tyto zajímavé a poněkud verneovsky bizarní aparatury nadobro ztratily svůj význam.