Japonští vojáci v Číně, válka 1937

Snímek zachycuje japonské vojáky v Číně, jak vytahují patrně z protitankového příkopu tančík typu 94. V noci ze 7. na 8. července 2017 si připomínáme osmdesáté výročí od vypuknutí nevyhlášené války mezi Japonskem a Čínou, ve které Japonci uvázli tak jako tančík na této fotografii.

Čína tradičně, již díky své velikosti, dominovala východoasijskému prostoru. Avšak v devatenáctém století procházela hlubokou krizí, zatímco Japonsko se od roku 1868 ve všech ohledech usilovně modernizovalo. Vítězství Japonců ve válce s Čínou (1894–95) předvedlo překvapenému světu, že s Japonskem je třeba přinejmenším ve východní Asii počítat. Tomu odpovídalo i uzavření spojenecké smlouvy se Spojeným královstvím roku 1902. Po vítězné válce s Ruskem (1904–05) bylo zcela zjevné, že Japonsko se stalo skutečnou velmocí. První světová válka znamenala ústup západního vlivu z dálněvýchodní oblasti, navíc načas vymizela i konkurence za strany evropského průmyslu.

Rozvrat obrovské Číny mezitím pokračoval. Mandžuská dynastie Čching čelila neustálým povstáním, obávala se zahraniční intervence a roku 1900 se ve zdánlivě bezvýchodní situace neprozřetelně spojila s „boxerským“ hnutím, ostře zaměřeným proti cizincům. Po nevyhnutelné porážce ze strany cizích mocností čínský dvůr brutálně potlačil jakoukoli proticizineckou agitaci a nadobro se zdiskreditoval.

Revolucionář Sunjatsen (1866–1925) se desetkrát marně pokoušel o svržení monarchie, uspěl až jeho jedenáctý pokus z října 1911. Mandžuská dynastie abdikovala a začal se vytvářet republikánský režim – ale bez republikánů, zato se spoustou korupčníků a mocichtivých velitelů. Největší autoritu v zemi měl maršál Jüan Š’-kchaj (1859–1916), který usnadnil přechod od monarchie k republice a stal se prezidentem; většina nejvyšších velitelů, sdružených v tzv. Pej-jangské klice, byla jeho žáky a následovníky. Roku 1915 se Japonsko pokusilo vnutit Číně tzv.

Jednadvacet požadavků, jejichž splnění by z Číny do značné míry udělalo japonský protektorát. Jüan nejtíživější požadavky odmítl, přesto byla jeho prestiž poškozena. Situaci ještě zhoršilo, když se Jüan koncem roku prohlásil císařem. Pod vlivem dalekosáhlého odporu byl nucen od tohoto plánu upustit a krátce nato zemřel. Vojenští velitelé si v oblastech pod svojí kontrolou začali dělat, co chtěli, a Čína se propadala do chaosu.

Jedním z mnoha aspektů úpadku Číny byla skutečnost, že četné přístavy byly pod nátlakem pronajaty cizím mocnostem. Německo roku 1897 obsadilo zátoku Ťiao-čou v provincii Šan-tung; roku 1914 ji dobyli Japonci. Roku 1917 také Čína vstoupila do války na straně Dohody, avšak versailleská mírová konference přiřkla Ťiao-čou Japonsku. V odpověď na to v Číně vystoupilo silně nacionalistické „hnutí 4. května“. Touto dobou si však největší utrpení Číňané přichystali sami: začala „éra vojevůdců“. Země byla zmítána zápasem soupeřících vojenských klik; armády jednotlivých militaristů se chovaly jako bandy loupežníků, jen v mnohem větším měřítku, a utrpení lidu bylo nesmírné. Vláda v Pekingu nepřestala formálně existovat, avšak nikdo ji neposlouchal.

Mezitím na samém jihu Číny, v Kantonu, vznikal nový režim ztělesňovaný Sunjatsenem, jeho nejvýznamnějším stoupencem Čankajškem (1887–1975) a jejich stranou Kuomintang. Čankajšek se sovětskou pomocí vybudoval akceschopnou armádu a Sunjatsen formuloval cíle, které mohly oslovit čínské elity i široké masy: prosperitu, pokrok, mír. Roku 1925 Sunjatsen odcestoval do Pekingu, aby dojednal s vládci severní Číny kompromisní řešení, avšak zemřel.

Během tzv. Severní expedice z let 1926–28 si kuomintangský režim Čínu alespoň formálně podrobil. Jednotliví vojevůdci byli buď poraženi, anebo uznali autoritu generalissima Čankajška. Problém představovali komunisté, se kterými Čankajšek zprvu spolupracoval, avšak od roku 1927 je začal pronásledovat. Komunistické základny však existovaly v odlehlých oblastech, daleko od hlavních čínských center. Čínské nároky na Tibet se touto dobou pohybovaly v teoretické rovině. Kuomintangská vláda byla od počátku nepevná a zmítaná vnitřními krizemi, modernizační snahy nesly přinejlepším polovičaté výsledky. Země zoufale potřebovala dlouhá léta klidu.

Japonskou zahraniční politiku v meziválečném období zdaleka neutvářeli pouze civilní představitelé. Roku 1922 se Japonsko ještě přidalo k dohodě o omezení námořního zbrojení a vrátilo Ťiao-čou Číně. Zároveň však nebyla prodloužena jeho spojenecká smlouva se Spojeným královstvím, což v dlouhodobém důsledku posílilo radikální proudy japonské společnosti. Roku 1931 provedla japonská Kwantungská armáda bez rozkazů z Tokia invazi do Mandžuska, hospodářsky i strategicky klíčové oblasti sousedící s Mongolskem, Sovětským svazem i s Koreou, již Japonci anektovali již roku 1910.

Roku 1932 Japonci v Mandžusku vytvořili loutkový stát Mandžukuo, o rok později podnikli invazi do Džeholu, oblasti ležící na sever od Pekingu, a následovaly další „incidenty“. Čínské obyvatelstvo odpovědělo přechodem k partyzánské válce. Japonská agrese v čínských očích nesmírně poškodila prestiž ostrovní říše a zčásti i Čankajška, který se prozatím snažil neprovokovat Japonce a neklást jim odpor. V situaci, kdy se musel vypořádávat s komunistickou hrozbou a značnou část Číny ovládal jen formálně, neměl generalissimus příliš na výběr. V prosinci 1936 Čankajšek odcestoval do Si-anu, aby připravil tažení proti komunistické základně v Jen-anu. Maršál Čang Süe-liang (1901–2001) nebyl této myšlence nakloněn a hodlal bojovat proti Japoncům.

Měl k tomu i osobní důvody – jeho otec Čang Cuo-lin v éře vojevůdců ovládal Mandžusko a byl Japonci roku 1928 zavražděn, jen co se poddal Čankajškovi. Čang Süe-liang generalissima zajal a zdálo se, že Čankajškův život je vážně ohrožen. Nakonec však bylo dosaženo kompromisu a Čankajšek souhlasil, že přestane s komunisty bojovat. Bezprostředně po návratu do tehdejšího čínského hlavního města Nankingu nechal Čanga zatknout; maršál strávil takřka celý zbytek života v domácím vězení.

Roku 1901, po porážce „Boxerského povstání“ si velmoci vynutily na Číně uzavření tzv. „Boxerského protokolu“. Na jeho základě mohly být cizí, tedy i japonské, jednotky rozmístěny na strategických bodech na cestě z Pekingu k moři, a Japonci toho s chutí využívali. V noci ze 7. na 8. července 1937 došlo u mostu Marca Pola k incidentu mezi japonskými a čínskými vojáky. Japonci při nočním cvičení pohřešovali jednoho vojáka, který si podle všeho potřeboval odskočit. Záhy se ke svojí jednotce vrátil, ale mezitím již japonský velitel požadoval, aby jeho vojáci mohli prohledat přilehlou čínskou pevnost. To Číňané odmítli a následovalo ozbrojené střetnutí.

Pokusy o smírné řešení situace skončily nezdarem a v srpnu naopak došlo k rozšíření bojů i do Šanghaje. Spekuluje se o tom, že komunističtí agenti podporovali vzrůst napětí, aby tak zhoršili problémy Čankajškova režimu. Na Čínu dopadla jedna z největších katastrof jejích moderních dějin – japonská invaze, která stála život nespočetné miliony lidí. Přitom ani jedna ze stran formálně nevyhlásila válku. Japonci hovořili o „Čínském incidentu“, a přitom zabředli do války, kterou nemohli dost dobře ukončit. Vytlačili sice čínská vojska ze severovýchodní části Číny, avšak jejich vláda se omezovala pouze na města – na venkově bylo silné partyzánské hnutí. Pokusy kontrolovat populaci prostřednictvím kolaborantských režimů byly marné.

Několikatýdenní masakr v dobytém Nankingu na přelomu let 1937–38 se stal jednou z nejotřesnějších událostí v moderních světových dějinách – počet čínských obětí mohl dosáhnout až 300 000. Čankajšek přesunul svoji vládu do Čchung-čchingu v odlehlém S’-čchuanu a jeho vojska působila Japoncům těžké ztráty. Číňané vyhlásili Japonsku válku až po přepadení Pearl Harboru v prosinci 1941 – do té doby již v čínsko-japonské válce zahynuly miliony lidí.