JÜNGER, Ernst. In Stahlgewittern

Ernst Jünger patří mezi méně známé, nicméně pozoruhodné účastníky bojů první světové války, kteří svou zkušenost přetavili v literární dílo. Vedle známějších současníků, jako je Erich Maria Remarque či Ernest Hemingway, je však Jüngerovo dílo svým pojetím i názorovými východisky přinejmenším atypické.

Syn chemika Ernsta Georga Jüngera a Karoline Lampl se narodil v Heidelbergu roku 1895. V roce 1913 zanechal studia na hamelnském gymnáziu, aby vstoupil do francouzské cizinecké legie. Jeho působení zde bylo přerušeno ministerskou intervencí na základě popudu jeho otce, který Jüngerovo dobrodružství na úkor studia nepodporoval. Jünger tak po návratu do Německa pokračoval ve studiu na internátní škole v Hannoveru, zde byla však jeho studia přerušena vypuknutím války. Jako dobrovolník narukoval v srpnu 1914 k německému 73. pěšímu pluku a byl nasazen na západní frontě, nejprve jako řadový pěšák, později jako člen úderných jednotek (Sturmtruppen). Konec války jej zastihl jako sedmkrát raněného a vysoce dekorovaného (mj. řádem Pour le Mérite) poručíka, který v aktivní službě setrval až do roku 1923 již za mladé výmarské republiky.

Po ukončení vojenské dráhy se věnoval studiu zoologie, biologie, botaniky a filosofie a stal se uznávaným entomologem. Kvůli kritickému postoji k výmarské republice a jako dekorovaný veterán ve třicátých letech neunikl pozornosti nacistů, jejichž nabídky ke spolupráci se však setkaly s kritickou a odmítavou odezvou. Během druhé světové války strávil několik let v okupované Paříži a okrajově se pohyboval v okruhu hraběte von Stauffenberga; díky svému renomé však byl v souvislosti se Stauffenbergovými spiknutím pouze propuštěn z armády. V poválečných letech byl v rámci britského okupačního sektoru prohibitním autorem, neboť s odkazem na svůj přístup odmítl podstoupit denacifikační proces a počátkem 50. let byl obvinění zproštěn. Pokračoval v literární činnosti, jeho díla byla populární ve Francii a v západním Německu. Zemřel v roce 1998 ve věku 102 let.

Jeho literární tvorba budila kontroverze již za jeho života a do jisté míry je budí dodnes. Ve srovnání se slavnějším současníkem a krajanem E. M. Remarquem k válečné zkušenosti zaujímal diametrálně odlišný postoj. Jeho nejzásadnější díla, již představené Krieg als inneres Erlebnis (Válka jako niterný zážitek, viz: zde) a představované In Stahlgewittern (V ocelových bouřích), jsou charakteristické věcností, strohou popisností a poněkud atypickým stylem, který snoubí minimalistickou věcnost s úvahami místy až esejistického ražení. Prvotina In Stahlgewittern, se blíží spíše memoárovému pojetí. Od prvního vydání v roce 1920 byla autorem několikrát přepracována s tím, že počátkem třicátých let byly autorem vyřazeny či přepracovány nacionalisticky vyznívající pasáže; 14. vydání knihy z roku 1933 bylo autorem označeno za definitivní. Kromě hodnoty literární je kniha pozoruhodná i jako svého druhu dobový pramen, neboť memoárový základ zachycuje např. proměny taktiky v průběhu války. Anotované vydání pochází z roku 1941, kniha se dočkala i překladu do češtiny a kritické reedice v němčině v letech 2013, 2014 a 2015 v nakladatelství Klett-Cota.

Citace:

JÜNGER, Ernst. In Stahlgewittern. Berlin: Mittler & Sohn, 1941.