Na konci 15. století se objevily první typicky renesanční zbroje, tzv. maxmiliánské. Na jejich vývoji se podepsala především změna dobového vkusu a módy, ale také snaha platnéřů zkvalitnit ochranu bojovníka proti účinku zbraní nepřítele, aniž by bylo nutné zesilovat plech a neúměrně tak zvyšovat hmotnost zbroje. Platnéři toho dosáhli tím, že pokryli povrch téměř celé zbroje hustou kanelurou, přičemž toto žlábkování zvýšilo pevnost a odolnost zbroje zejména proti seku. Tyto velice krásné a elegantní zbroje se však vzhledem ke své vysoké ceně a výrobní náročnosti vyráběly zhruba po dobu pouhých třiceti let. Po roce 1530 pak z bojišť definitivně vymizely. Rozšíření se tento typ dočkal zejména v Německu a v podstatně menší míře také v Itálii.
Maxmiliánská zbroj byla doplněna úplnou uzavřenou přilbou, tzv. armetem. Zvon představované přilby má kulovitý tvar, na jehož vrcholu je hřeben, který zesiloval ochranu hlavy proti seknutí. Další částí přilby je plátové podbradí, vyrobené z jednoho kusu a na čepech odklopné vzhůru. Obličej chránilo hledí se dvěma průzory a velkým množstvím kruhových průduchů. Jednotlivé části přilby jsou spojeny a proti posunutí zajištěny pérovými západkami.
Přilba byla do sbírky Vojenského historického ústavu Praha získána nákupem v roce 2025.