Výjimečná tvorba nadaného válečného umělce Karla Molnára (1903–1981) upadla téměř v zapomnění a je znovu objevována teprve v posledních letech. Jsou ceněny jeho nenapodobitelné barevné kombinace a dramatičnost scén. Velkým tématem byli pro Molnára koně, které zpodobňoval v mnoha figurálních podobách, zářivých a mnohobarevných tónech. Je tomu tak i u prezentované olejomalby. Alegorický obraz válečných hrůz představují postavy žen a dětí, tedy těch nejzranitelnějších. Mezi oblaky cválají dva bílí koně, znamení čistoty srdce a naděje.
Karol Molnár se narodil na Slovensku v Brezové pod Bradlom. Ve třicátých letech studoval na Akademii výtvarných umění v Praze a v rámci studia se účastnil také studijního pobytu u Františka Kupky v Paříži. Oba udržovali dlouholeté přátelství. Pod Kupkovým uměleckým vedením vytvořil Molnár sérii maleb, inspirovaných tóny hudby. Po porážce Francie v roce 1940 odešel jako příslušník čs. zahraniční armády do Anglie. Zde vystavil svá díla v Birminghamu (1941) a v Londýně (1942) za účasti paní Hany Benešové a Jana Masaryka. Po návratu do Československa pracoval až do roku 1968 jako restaurátor ve Vojenském muzeu v Praze. Jako účastník západního odboje byl režimem spíše trpěn, s nemožností další prezentace své tvorby. Maloval pražská zákoutí, opuštěná a zapomenutá místa metropole. Poslední velké výstavy tohoto umělce byly uspořádány v Praze v roce 2010 (Rudolfinum) a 2018.
Olej, plátno, 750 x 630 mm.
Umělecké dílo bylo získáno do sbírky Vojenského historického ústavu Praha formou převodu z Archivu čs. obrněné brigády ve Velké Británii v roce 1945.