KIEPERT, Heinrich. POLEN WESTRUSSLAND bis zum Dniepr...

Po necelém roce od prvního oficiálního návrhu územních záborů, po němž následovala čilá diplomatická jednání, podepsaly tři mocnosti – Prusko, Rusko a Rakousko – v Petrohradě 5. srpna 1772 smlouvy týkající se prvního dělení Polska. 

Řečpospolitá polská, Polsko-litevská unie, státní útvar, který byl svého času nejdemokratičtějším a po carském Rusku také největším v celé Evropě, dospěl v polovině 18. století do bodu, kdy jím zmítala šlechtická anarchie za každou cenu bránící „zlaté šlechtické svobody“ proti jakékoliv reformě. Od tohoto zpátečnictví zbýval jen malý krok ke ztrátě území, ke kterému došlo trojím dělením Polska. 

Před nebezpečím rozpadu varoval už v polovině 17. století polský král Jan II. Kazimír Vasa, když se mu nepodařilo prosadit změny ve sněmovním jednání. Jeho cílem, tak jako i některých dalších po něm, bylo zrušení tzv. liberum veto, které znamenalo, že stačí jediný účastník sněmu – Sejmu, který nebude s jednáním souhlasit, a celé stavovské shromáždění se může rozejít, aniž by cokoliv schválilo. A skutečně bylo jen málo zasedání, která dospěla ke zdárnému a řádnému zakončení. 

Neuběhlo ani století od okamžiku, kdy Jan Kazimír rezignoval z polského královského trůnu, když vymřela mužská linie habsburského rodu, a ukázalo se, že evropským mocnostem v čele s novým Pruským královstvím není cizí myšlenka rozdělení po staletí existujícího státního útvaru a jeho smazání z mapy světa. Ve válkách o rakouské dědictví se tento scénář ještě nenaplnil. 

Návrhy na rozdělení Polska se objevovaly stále častěji od počátku 18. století, kdy byla slabost země zcela zjevná – uvnitř jí zmítala opakovaná povstání a politiku ovlivňovali zahraniční vyslanci a jejich peníze, navenek přestala být spolutvůrcem mezinárodního dění. Namísto toho se Polsko stalo objektem, o kterém se na cizích dvorech jednalo bez jeho účasti. Jedno takové jednání zahájil pruský král Friedrich II., když roku 1769 zaslal carevně Kateřině II. projekt nového politického rozdělení na severu, který obsahoval návrh rozdělení některých polských provincií mezi Rusko, Prusko a Rakousko. Poslední jmenované se ještě na počátku 70. let nechalo slyšet, že jakýmkoliv návrhům na dělení Polska se pokusí zabránit. 

Tou dobou v Polsku probíhalo další z četných povstání. Svaz šlechticů zvaný barská konfederace usiloval o sesazení krále Stanisłava Augusta Poniatowského, jenž byl zvolen za významného přispění Ruska (byl dlouholetým vyslancem u carského dvora a oblíbencem carevny). Výrazné ruské vlivy se v Polsku projevovaly již v době vlády saské dynastie Wettinů. Zejména dosazení Augusta III. na polský královský trůn poté, co byl Sejmem zvolen Stanisław Leszczyński podporovaný Francií, proběhlo v ruské režii s účastí ruských vojenských sborů a za asistence Rakouska. 

A byla to znovu ruská armáda, která se vydala do Polska, aby potrestala povstalce, kteří 13. října 1770 sesadili krále a vyhlásili interregnum. Úspěšný zásah proti barské konfederaci provázely také ruské úspěchy ve válce s Tureckem (rusko-turecká válka 1768–1774), na úkor kterého mělo carské Rusko získat nová území. 

Rozdělení Polska, jehož teritorium by se rozdělilo také mezi Prusko a Rakousko, mělo jednak umlčet protesty těchto zemí vůči vzrůstu ruského impéria, a zároveň udržet rovnováhu sil v Evropě. Kateřina II. proto přistoupila na pruské návrhy, zatímco Rakousko bylo v této otázce bezmocné. Nebylo dostatečně silné, aby rozdělení Polska zabránilo, a tak nakonec přijalo nabídku, která se neodmítá – ukousnout si pro sebe také tučné sousto. Nepodařilo se mu prosadit návrh, aby Prusku připadlo větší území, když navrátí Kladské hrabství a část Horního Slezska, takže se všechny tři zúčastněné strany nakonec dohodly na dělení rovným dílem. 

V Petrohradě 5. srpna podepsaly smlouvy o rozdělení polských území, proti které samo Polsko nijak nevystoupilo. Země neměla armádu, spojence ani obránce. Nebyla na takový akt vůbec připravená. Pruská vojska vpochodovala na Friedrichem požadovaná území a Poláci se tentokrát nemohli obrátit o pomoc do Ruska, jak byli zvyklí. Podpora nepřišla ani ze strany dalšího tradičního spojence – Francie, neboť zde stejně jako ve zbytku Evropy bylo veřejné mínění zmanipulováno pruskou a ruskou propagandou, které akt dělení ospravedlňovaly. Rozhodnutí o dělení Polska bylo předloženo polskému Sejmu, který za stálé okupace země smlouvy na podzim 1773 ratifikoval. 

Rakousko tím získalo celý jih Polska po řeku Zbruč, tedy oblast Haliče s výjimkou Krakova a obsadilo také Spiš. Prusku připadla Varmie a Prusy královské bez Gdaňsku a Toruně. Rusko obsadilo polské Livonsko a východní území Polska za Dněprem a Západní Dvinou a zachovalo si pozici protektora zbytku polského státu. Tímto prvním dělením Polsko ztratilo zhruba třetinu své rozlohy i obyvatelstva, a zůstalo mu tak ještě dostatek území pro další fáze dělení, které se uskutečnily o dvě dekády let později. 

Mapa pruského geografa Heinricha Kieperta vyobrazuje území rozděleného Polska a okolních států k roku 1863, kdy bylo vytištěno její revidované vydání. Je doplněna vedlejší mapou s vyznačenými územími, jak byla zabírána při jednotlivých fázích trojího dělení. Do sbírky  Vojenského historického ústavu se mapa dostala spolu s děčínskou knihovní sbírkou knížat Thun-Hohensteinů, jak dosvědčují dvě ex libris na deskách a rubu mapy. 

Citace: 

KIEPERT, Heinrich. POLEN WESTRUSSLAND bis zum Dniepr, die OSTSEEPROVINZEN und die NIEDER-DONAULÄNDER : nebst einer ÜBERSICHT der Theilungen von POLEN / Weimar : Verlag des Geograph. Instituts, 1863. 1 mapa : kolorovaná, podlepená plátnem ; 107 x 69 cm na listu 111 x 72 cm, složeno na 19 x 14 cm v tuhých deskách