Při archeologickém výzkumu hradu Sion v letech 1961 až 1964 došlo k nálezu olověných projektilů, kulí i válečků, z nichž některé mají železné jádro. Další takové projektily byly nalezeny systematickým detektorovým průzkumem kolegů z Památkového ústavu. Obléhatelé i obránci jimi po sobě vzájemně stříleli z hákovnic a píšťal při obléhání hradu v létě 1437, což znamená, že projektily kombinující olovo a železo byly obecně známé a používané. Nazýváme je kompozitními střelami a jejich princip byl následující: Měkčí olověný obal dodával projektilu hmotnost pro lepší balistické vlastnosti a zároveň se při dopadu na cíl, jímž byl protivník v plátové zbroji, měnila kinetická energie střely na tepelnou, olovo změklo a „přilepilo“ střelu na plát zbroje. Tvrdší železné jádro setrvačností postupovalo dál a penetrovalo plechový plát i vše, co bylo za ním. Velmi zajímavé by bylo provést experiment a sledovat na záběrech vysokorychlostní kamery chování střel a jejich účinky při dopadu na cíl.
Proč došlo později k opuštění kombinace olova a železa, není zřejmé. Princip zůstal zapomenut až do konce 19. století, kdy jej znovu vynalezl ruský admirál Stěpan Osipovič Makarov (1849‒1904). Ten zkombinoval měkkou litinu a ocel, přičemž z prvého kovu zkonstruoval tzv. představnou čepici, někdy zvaná makarovka, z druhého pak dělostřeleckou střelu. Princip fungování je stejný a používá se dodnes u střel typu APCBC – Armour-piercing, caped, ballistic capped (střela s protipancéřovou čepicí a balistickou špičkou/čepicí).