Přestože Československo bylo první skutečnou Hitlerovou obětí, v následujících letech leželo hluboko v týlu německých armád. Většiny českého obyvatelstva se tak válečné události po dlouhou dobu dotýkaly spíše prostřednictvím nacistického teroru a nuceného zapojení do služeb německého hospodářství. S blížícím se koncem války se situace vyostřovala – nálety, pochody smrti, stupňující se partyzánská aktivita a německé represálie. České země vzhledem ke své zeměpisné poloze tvořily jednu z posledních bašt nacistického panství a fronta se k nim blížila ze všech stran.
Hranic českých zemí fronta dosáhla nejprve ve Slezsku. Ostravská operace byla zahájena již 10. března 1945, avšak toto město se podařilo sovětským a československým vojákům osvobodit až 30. dubna. Rudé armádě a Rumunům postupujícím proti proudu Dunaje připadl úkol osvobodit jižní Moravu. 7. dubna překročili řeku Moravu u Lanžhota a v následujících týdnech postupovali k Brnu, jež bylo osvobozeno 26. dubna. Mezitím Američané 18. dubna vstoupili u obce Hranice severně od Aše na předmnichovské československé území a v následujících týdnech osvobodili západní a jihozápadní Čechy.
Na mnoha místech Češi povstali proti okupantům – zmiňme jen přerovské povstání z 1. května 1945, jež bylo záhy krvavě potlačeno Němci. Vyvrcholením zápasu českého národa bylo Pražské povstání, zahájené ráno 5. května. Vinou počínající rivality mezi Východem a Západem nebylo americkým vojskům umožněno překročit demarkační linii a ukončit krveprolití v Praze. Největší část Čech tak osvobodila Rudá armáda, jež postupovala z několika směrů a 9. května 1945 dorazila do Prahy. Ani tehdy ještě vraždění neskončilo – poslední obklíčené německé jednotky byly zničeny v prostoru Milína a Slivice až ve dnech 11.–12. května 1945. Šestiletá nacistická hrůzovláda skončila, nastalo účtování a osvobozené Československo se pokusilo o návrat k normálním poměrům.