Kontrabasová tuba je dechový žesťový hudební nástroj, který spadá do kategorie tzv. aerofonů, kdy zvuk těchto nástrojů vzniká rozechvěním sloupce vzduchu prostřednictvím výdechu hráče. Děje se tak pomocí zvláštní násadky zvané kotlíkový nátrubek. Jedná se o tónově nejhlubší dechový žesťový nástroj.
Tubu vynalezl v roce 1835 berlínský nástrojář Johann Gottfried Moritz. Zpočátku se nástroje používalo výhradně v pruské armádní hudbě. Přičiněním romantických hudebních skladatelů se však tuba brzy dostala i do sféry civilních symfonických orchestrů. Jako první ji využil německý komponista Richard Wagner u příležitosti mnichovské premiéry opery „Rýnské zlato“ z cyklu „Prsten Nibelungův“ v roce 1869.
Prezentovaný exponát představuje novodobou kontrabasovou tubu v B ladění, k jejíž výrobě bylo použito tenkostěnného válcovaného mosazného plechu. Těleso nástroje se skládá z kuželovitě se rozšiřující trubice, která je několikanásobně stočena do oválně podlouhlého tvaru. Vývodová část trubice je zakončena výraznou kalichovou ozvučnicí. Celková délka trubice kontrabasové tuby v B ladění je 5 m 41 cm. Nástroj je dále vybaven systémem čtyř otočných ventilů, jejichž mechanika výrazně navyšuje možný tónový rozsah.
Předmět byl původně majetkem dnes již zrušené Vojenské konzervatoře v Roudnici nad Labem. Do sbírky Vojenského historického ústavu Praha se dostal převodem ze Základny neopravovaného materiálu v Brně v roce 2009.