Kordík vzor 39 pro důstojníky a vojenské úředníky Vládního vojska Protektorátu Čechy a Morava

Po okupaci českých zemí nacistickým Německem v březnu 1939 byly zbytky československé armády v nově vzniklém protektorátu odzbrojeny a rozpuštěny. Nařízením protektorátní vlády č. 216/39 Sb. z 25. července 1939 bylo vytvořeno Vládní vojsko, čímž mělo být vytvořeno zdání určité suverénnosti protektorátu a současně zabráněno hromadnému zapojení propuštěných vojáků do protinacistického odboje.

Maximální stav tohoto tělesa činil 7 000 mužů (z toho 280 důstojníků) vyzbrojených pouze lehkými zbraněmi. Přijímáni byli pouze svobodní a bezdětní muži české národnosti, délka vojenské služby byla stanovena na 25 let. Do července 1940 byli z Vládního vojska propuštěni všichni Židé a židovští míšenci, do konce roku 1943 museli odejít i bývalí legionáři.

Generálním inspektorem Vládního vojska byl jmenován bývalý československý brigádní generál Jaroslav Eminger, který v této funkci zůstal po celé období trvání protektorátu. Vládní vojsko plnilo pomocné služby ve prospěch wehrmachtu – střežilo železniční tratě, provádělo asanační a stavební práce, úpravy komunikací, různé zemědělské práce apod. Pražský prapor byl pak čestnou jednotkou státního prezidenta.

Od počátku roku 1944 stoupaly německé obavy z neloajálnosti Vládního vojska a možnosti jeho využití v boji proti německé moci přímo na území protektorátu, jak s tím pro konečnou fázi války počítala i exilová vláda v Londýně. V důsledku toho bylo v květnu 1944 11 praporů Vládního vojska přesunuto do severní Itálie, kde převzaly ochranu železničních a jiných důležitých objektů proti útokům italských partyzánů. Střety s nimi měly za následek masové dezerce, po nichž se většina zběhlých vojáků k partyzánům připojila. Jiní zase utekli přes hranice do Švýcarska. Bezmála 600 zběhlých příslušníků Vládního vojska bylo přesunuto do Francie, kde se v rámci Československé samostatné obrněné brigády zapojilo do obléhání francouzského přístavu Dunkerque.

Příslušníci 1. praporu Vládního vojska, který jako jediný zůstal v Praze a po celé období protektorátu plnil funkci Hradní stráže, se již 5. května 1945 na rozkaz gen. Emingera zapojili do Pražského povstání a stali se jeho významnou bojující silou.

Výnosem generálního inspektora Vládního vojska gen. Jaroslava Emingera z 10. srpna 1939 vstoupilo v platnost nařízení o úpravách výstroje a výzbroje armády bývalého Československa. Důstojníci a vojenští úředníci nadále nosili jako poboční zbraň šavli vzor 24, u níž byl státní znak Československé republiky nahrazen znakem protektorátním. Tímto způsobem bylo v roce 1939 upraveno 1784 původních šavlí.

Vedle šavle byl jako alternativní poboční zbraň v roce 1939 zaveden kordík, jenž měl být nošen ke služební ústroji mimo řad, k vycházkovému stejnokroji nebo malé společenské ústroji.

28. července 1939 byly v souvislosti s výrobou kordíků osloveny dvě firmy, z nichž se však do výběrového řízení přihlásila pouze puškařská firma Lověna. Největší prvorepublikový producent chladných zbraní – Wlaszlovits Štós byl od března 1939 součástí samostatného Slovenského státu, další zavedená firma Hojtaš Praha pak jako „nearijská“ nemohla být do soutěže přizvána. V září 1939 bylo tedy u firmy Lověna objednáno 500 kordíků s cenou 424,70 Kč za kus.

Čepel přímá, dvousečná, s oboustranným středovým žebrem a středovým hrotem. Na vnější straně pod příčkou značena výrobcem "A. MRÁZEK SLANÝ", na vnitřní straně značka českého lva bez slovenského znaku. Rukojeť střenková, zlacené bronzové kování. Střenky z plastu oranžové barvy. Kulatá hlavice se šroubovacím knoflíkem. Příčka se záštitným polokruhovitým listem, který je zdoben lipovými ratolestmi.  Pochva ocelová, potažená hnědou jelenicovou kůží. Bronzové kování s reliéfem lipových listů. Obústek a objímka s pevnými závěsnými trojúhelníkovými oky. Závěsník z hnědé hlazené kůže se dvěma posuvnými sponkami a mosaznou karabinkou.

Délka 340 mm, délka čepele 226 mm, šířka čepele 24 mm, hmotnost 312 g, hmotnost s pochvou 488 g.

Kordík byl do sbírky VHÚ získán v roce 1950 převodem ze zbrojnice Terezín.