Záchranný kosmický skafandr, který používal během svého letu první čs. kosmonaut, sloužil k uchování životních funkcí při dehermetizaci kabiny kosmické lodi, nebo značném odchýlení základních parametrů plynného prostředí od normy či při jiné životu nebezpečné situaci. Skafandr kosmonauté oblékali pouze při dynamických operacích, jinak byl uložen ve speciálním vaku. Během pobytu ve skafandru se nezbytné životní podmínky kosmonautů zajišťovaly ventilací vzduchem z kabiny regenerovaným palubním systémem. Každý ze skafandrů byl ventilován odděleně zařízením umístěným v návratové kabině. Došlo-li k poruše na jednom z ventilačních systémů, byl druhý schopen zajistit funkci obou skafandrů. V extrémním případě, při spuštěném průzoru přílby, se ventilace, přetlakování plynnou směsí, přivádění kyslíku, odvádění kysličníku uhličitého, vlhkosti a tepla řešila pomocí autonomního palubního systému kosmické lodě. Záchranný kosmický skafandr, takzvaně lehkého typu Sokol, tvořila měkká vícevrstvá hermetická kombinéza, pevně spojená se sklopnou přilbou a odnímatelnými rukavicemi. Na levém předloktí skafandru byl indikátor přetlaku uvnitř vzhledem k vnějšímu tlaku, dále na hrudi regulátor udržující v případě poklesu tlaku atmosféry v kabině tlak ve skafandru na hodnotě 40 kPa. Pod ním byly na společném spoji hadice ventilačního systému a přívodu atmosféry v havarijních situacích. Napravo pak sdružené konektory rádiového spojení a přenosu lékařských parametrů z čidel uvnitř skafandru. Přetlakovou přilbu přitahoval popruh pevnostního systému, který reagoval na nafukování skafandru.
Exponát o rozměrech 1 600 x 600 x 300 mm a hmotnosti asi 10 kg věnoval do sbírky VHÚ po svém letu do kosmu v roce 1978 tehdy major Ing. Vladimír Remek.