Silvestr Krnka (1825-1903) patřil mezi významné konstruktéry palných zbraní 19. století, jejichž práce sehráli významnou roli v období transformace předovek na zbraně nabíjené jednotným nábojem. Jeho puška se záklopkovým závěrem, neúspěšně nabízená od roku 1849 rakouské vojenské správě, se dočkala úspěchu v podobě zavedení do výzbroje armády Černé Hory a carského Ruska. Konstrukce Krnkova závěrového systému umožnila poměrně jednoduchou transformaci ruských perkusních pušek M 1854 a M 1856 v průběhu procesu Miljutinovy zbrojní reformy, během níž došlo k přezbrojení carské armády na zadovky. Do výzbroje ji armáda zavedla v březnu 1869, avšak bez vzorového označení, takže je dodnes označována jako puška Krnka 1869. Jen v letech 1869−1971 vyrobily ruské závody 610 397 kusů.
Přestože vývoj v dalších letech jednoznačně směřoval k zavádění opakovacích pušek do výzbroje armád, konstruktér se jen neochotně loučil s názorem, že ideální zbraň představuje puška systému Krnka doplněná zrychličem střelby jeho konstrukce. Nástup polodýmných a bezdýmných prachů vytvořil dobré předpoklady pro vznik výkonných nábojů s lepšími balistickými vlastnostmi, ale také vyšším namáháním závěrového systému a hlavně. Pro demonstraci pevnosti svého závěru vyrobil Silvestr Krnka v roce 1890 pušku na náboj 8 mm Mannlicher M. 90 (8 x 52 R) a k její výrobě použil hlaveň z pušky Mannlicher M 1888. Jediný vyrobený exemplář tvořil součást Krnkovy kolekce zbraní vystavovaných na Všeobecné zemské výstavě 1891 v Praze. Po konstruktérově smrti se zbraň společně s jinými dostala do Náprstkova muzea.
Exemplář získalo muzeum nejprve v roce 1925 jakožto depozit a definitivně mu byl převeden Náprstkovým muzeem v roce 1961.