KRÓLIKOWSKI, Bohdan, Ułańskie lato

Dne 5. července 1893 se v přístavním městě Pula narodil Leo Karel Habsbursko-Lotrinský, rakouský arcivévoda z těšínské linie Habsbursko-Lotrinské dynastie. Byl synem Karla Štěpána Těšínského, v té době kapitána řadové lodi (později viceadmirála a od roku 1912 admirála) rakouského námořnictva, a Marie Terezie z toskánské linie habsburského rodu.

Leo Karel nastoupil v roce 1912 ke studiu na Tereziánskou vojenskou akademii, kterou absolvoval 15. března 1915. Po dokončení studia ve Vídeňském Novém Městě se přestěhoval na rodinné panství v Živci (Żywiec) v západní Haliči.

Během první světové války sloužil na východní frontě, kde byl poručíkem a posléze rytmistrem hulánů (hulánského pluku č. 3). Jeho otec a starší bratr Karel Albrecht se stali uchazeči o trůn Polského království, které vzniklo 5. listopadu 1916 jako součást habsburské monarchie. Těšínský vévoda Karel Štěpán byl v polské oblasti Rakouska-Uherska velmi oblíben a podporu pro nástup na polský trůn měl i ze strany bulharského cara a pruského císaře. Proti se ovšem postavil vídeňský dvůr v čele s novým císařem Karlem I., takže nakonec došlo po skončení války 11. listopadu 1918 namísto volby krále k zániku království a k vyhlášení polské republiky. Mladší bratr Lea Karla Vilém naopak jako jediný z rodiny sympatizoval s politickými protivníky Poláků v Haliči, s Rusíny, a ucházel se v téže době o případný ukrajinský trůn. I on si získal oblibu u místního obyvatelstva, ale i on se vlády nad „vlastním královstvím“ již v květnu 1918 musel vzdát. Ještě krátce po válce ale velel ukrajinským oddílům na počátku polsko-ukrajinské války.

Po první světové válce rodina zůstala na svém żywieckém panství nacházejícím se nyní již v obnoveném Polsku. Arcivévoda Leo Karel přijal polské občanství a jméno Leon Karol Habsburg-Lotaryński. V listopadu 1918 se v Krakově dobrovolně přihlásil a byl přijat jako důstojník polské armády.

Zapojil se do bojů v polsko-ukrajinské válce, vojenském střetnutí Polska a Západoukrajinské republiky o území dnešní západní Ukrajiny se Lvovem, který byl významným polským kulturním centrem. Válka probíhala od 1. listopadu 1918, poté, co nejprve 30. října lvovská městská rada schválila připojení města k Polsku, ale už v noci z 31. října na 1. listopad město obsadily ukrajinské vojenské jednotky a byla zde slavnostně vyhlášena Západoukrajinská lidová republika (zahrnující oblast bývalých rakousko-uherských provincií Halič a Bukovina) se Lvovem jako hlavním městem. Prakticky okamžitou reakcí na vyhlášení Západoukrajinské republiky bylo polské povstání ve Lvově, o který v následujících měsících obě strany sváděly opakované boje. Válka skončila v polovině července 1919 porážkou vojsk Západoukrajinské republiky a ukončením existence tohoto státu – sporné území bylo připojeno k Polsku a v následujících letech byla východní hranice Polska uznána ukrajinskou a ruskou sovětskou vládou (1921) a 1923 také státy Dohody.

Přestože si Západoukrajinská republika nárokovala vedle celé východní Haliče, části Haliče západní a Bukoviny také Podkarpatskou Rus, obsazenou částečně Maďarskem a částečně ČSR, bylo právě Československo vedle Ukrajinské národní republiky jediným spojencem nového západoukrajinského státu, který si zde proto nemohl dovolit vyvolat konflikt. Československo také po porážce Ukrajinců přijalo řadu uprchlíků a v Praze skončilo množství vojenských a administrativních dokumentů vyvezených po porážce západoukrajinskými politiky.

Leo Karel Habsburský posléze bojoval za Polsko také proti sovětskému Rusku (sovětsko-polská válka trvala od února 1919 do března 1921). Sověti měli v úmyslu z obnoveného Polska vytvořit most pro rozšíření komunistické revoluce do západní Evropy (kde se do levicových revolučních bojů propadlo Německo), zatímco Poláci hodlali vojenskou expanzí rozšířit hranice svého státu na historické území Polsko-litevské unie a posílit svou pozici při upevňování vlastní nezávislosti. Díky přetrvávající chaotické situaci v občanskou válkou zmítaném Rusku Poláci svých cílů dosáhli a výsledek tohoto vojenského střetu přetrval až do začátku druhé světové války. Leo Karel se přitom vyznamenal zvláště v bojích na přelomu července a srpna u Brodů a Berestečka, při kterých také 1. srpna 1920 v bitvě u Mikołajova utržil zranění. Po skončení polsko-sovětské války dosáhl hodnosti kapitána 17. pluku hulánů (17 Pułk Ułanów Wielkopolskich) se sídlem v Lešně. Následně se vrátil na otcovské statky.

V roce 1922 se ve Vídni oženil s Marií Klothilde von Thuillières, hraběnkou de Montjoye-Vaufrey et de la Roche, s níž měl pět dětí. V roce 1934 získal z otcova dědictví panství Bestwina v polském Horním Slezsku, kde se s rodinou usadil. Po smrti otce se stal roku 1936 Leo Karel titulárním vévodou těšínským, ale již o tři roky později sám zemřel ve věku 45 let na tuberkulózu.

Představovaná kniha je sbírkou autentických vzpomínek na život polských hulánských pluků v letech 1917–1921, včetně jejich působení v polsko-sovětské válce. Autor, lublinský historik a prozaik, zde nechává mluvit prameny, které zasadil do obecného rámce historických událostí, doplnil přehlednými plánky vojenských operací či reprodukcemi dobových fotografií. Ačkoliv kniha nepojednává přímo o Leovi Karlovi Habsburském, přibližuje prostředí, v němž se i on pohyboval, a události, kterých se sám účastnil.

Kristýna Jakl-Ansorgová

Citace:

KRÓLIKOWSKI, Bohdan. Ułańskie lato: od Krechowiec do Komarowa : szkice do dziejów jazdy polskiej w latach 1917-1921. 2. poprawione wyd.. Lublin : Towarzystwo naukove Katolickiego uniwersytetu Lubelskiego, c2005. 357 s.