Książę Józef Poniatowski 1763–1813

Dne 7. května 1763 se ve Vídni v paláci Kinských narodil Tereze kněžně Poniatowské, rozené Kinské, a jejímu manželovi habsburskému polnímu podmaršálovi (později polnímu zbrojmistrovi) Andreasi knížeti Poniatowskému syn pokřtěný Josef Antonín. Chlapec, který se měl stát jedním z nejslavnějších polských vojevůdců napoleonských válek (1803–1815) a jediným Napoleonovým maršálem středoevropského původu, pak vyrůstal v kosmopolitním prostředí vysoké šlechty ve Vídni či v Praze. Vedle němčiny ovládal plynně také francouzštinu jakožto dvorský jazyk a polštinu, kterou komunikoval s otcovou širší rodinou. Jeho strýcem byl poslední polský král Stanislav August Poniatowski, který usedl na trůn roku 1764 se silnou podporou ruské carevny Kateřiny II.  Později Josef pobýval často i na dvoře svého strýce ve Varšavě a oficiálně jej zastupoval i na pohřbu české a uherské královny Marie Terezie, jejíž dvorní dámou byla jeho matka.Dne 7. května 1763 se ve Vídni v paláci Kinských narodil Tereze kněžně Poniatowské, rozené Kinské, a jejímu manželovi habsburskému polnímu podmaršálovi (později polnímu zbrojmistrovi) Andreasi knížeti Poniatowskému syn pokřtěný Josef Antonín. Chlapec, který se měl stát jedním z nejslavnějších polských vojevůdců napoleonských válek (1803–1815) a jediným Napoleonovým maršálem středoevropského původu, pak vyrůstal v kosmopolitním prostředí vysoké šlechty ve Vídni či v Praze. Vedle němčiny ovládal plynně také francouzštinu jakožto dvorský jazyk a polštinu, kterou komunikoval s otcovou širší rodinou. Jeho strýcem byl poslední polský král Stanislav August Poniatowski, který usedl na trůn roku 1764 se silnou podporou ruské carevny Kateřiny II.  Později Josef pobýval často i na dvoře svého strýce ve Varšavě a oficiálně jej zastupoval i na pohřbu české a uherské královny Marie Terezie, jejíž dvorní dámou byla jeho matka.

Josef chtěl jít ve stopách svého otce a toužil po vojenské kariéře, takže roku 1780 nastoupil do habsburské armády v hodnosti poručíka a roku 1788 již byl plukovníkem a pobočníkem císaře Josefa II. S ním také vyrazil do turecké války 1788-1791 a podílel se na obléhání pevnosti Šabac roku 1788. Během něho se spřátelil s nadporučíkem Karlem Filipem knížetem Schwarzenbergem, s nímž společně prožili nejednu nebezpečnou chvíli. Při útoku na Šabac byl ale kníže Poniatowski těžce raněn do stehna. Následujícího roku z habsburské armády odešel a vstoupil do služeb svého strýce, který mu dal hodnost generálmajora. Podílel se na reformách polského vojska a roku 1792, po vypuknutí války s Ruskem, byl povýšen na generálporučíka a ujal se velení samostatného sboru, s nímž měl bránit polskou Ukrajinu a zpomalit postup početně silnějšího nepřítele. Osvědčil své velitelské schopnosti, když dokázal nad Rusy zvítězit v bitvách u Zieleńce (18. června) a u Markuszówa (26. červenec), ale na výsledku války to nic nezměnilo. Po prohrané válce a druhém dělení Polska odešel do exilu do Vídně a odtud do Bruselu. Roku 1794 se vrátil do Polska, aby se jako dobrovolník účastnil Kościuszkova povstání a bojoval v okolí Varšavy proti Prusům.

Po porážce povstání byly jeho statky konfiskovány a on sám, poté co odmítl vstoupit do ruské armády, musel odejít do exilu do Vídně. Po smrti carevny Kateřiny II. mu nový car Pavel I. vrátil majetek a Poniatowski se vrátil do okupované vlasti. Během čtvrté koaliční války proti Francii po odchodu pruských vojsk převzal velení varšavské městské gardy a správu města. Po porážce Prusů a Rusů a vzniku Varšavského knížectví (1807) jej císař Francouzů Napoleon I. vybral jako nového velitele vznikající polské armády a zároveň polského ministra války. Když vypukla v dubnu 1809 pátá koaliční válka mezi Rakouským císařstvím a Napoleonem a jeho vazaly, čelil Poniatowski s polskou armádou útoku rakouského sboru arcivévody Ferdinanda d’Este. Před Varšavou v bitvě u Raszynu celý den vzdoroval dvojnásobné přesile, než své vojsko spořádaně stáhl. Poté sice vyklidil Varšavu a ustoupil za Vislu, tu ale Rakušanům neumožnil přejít. Následně zahájil protiofenzivu do rakouské Haliče a v rychlém sledu dobyl Lublin, Sandoměř, Zamość a Lvov. Arcivévoda Ferdinand proto musel opustit Varšavu a čelit Polákům. Dobyl sice zpět Sandoměř, ale Poniatowski jej vymanévroval, zahájil ofenzivu na Radom a nakonec dobyl Krakov. V té době ale již výsledek války rozhodly Napoleonovy bitvy u Wagramu a u Znojma. Poniatowski se po tažení roku 1809 stal polským národním hrdinou a rozloha Polského knížectví se výrazně zvětšila o území odstoupené Rakouskem.

Během Napoleonova tažení do Ruska roku 1812 velel Poniatowski V. sboru Velké armády, který se skládal celý z Poláků. Byl tak jediným velitelem sboru, který nebyl příslušníkem francouzské armády. Podobnou výsadou se mohl pyšnit jen Karel Filip kníže Schwarzenberg, který velel rakouskému pomocnému sboru, který měl ale výjimečné postavení již tím, že nebyl integrální součástí Velké armády (jednotky všech ostatních Napoleonových satelitů byly začleněny do její struktury a sborům veleli francouzští generálové). Poniatowski se se svým sborem vyznamenal v bitvě u Smolenska i v bitvě u Borodina, kde utrpěl těžké ztráty. Došel s Velkou armádou až do Moskvy a bojoval i v následujících bitvách, kdy se již karta otáčela ve prospěch Rusů a Poláci často kryli ústup Velké armády. V bitvě u Vjazmy byl 29. října 1812 těžce raněn a poté se musel vzdát velení. Při prosincovém přechodu Bereziny málem upadl do ruského zajetí.

Během své rekonvalescence se snažil obnovit sílu polské armády po katastrofálním ruském tažení. Odmítl nabídku cara Alexandra I. na změnu stran a zůstal věrný Napoleonovi, který jej roku 1813 opět postavil do čela polského sboru Velké armády, který tentokráte nesl číslo VIII. Před postupem spojenců (první se k Rusku přidalo Prusko) vyklidil Varšavu a následně i Krakov a znovu bojoval po boku Francouzů v Sasku. Po příměří a neúspěšné pražské mírové konferenci vpadl v srpnu 1813 se svým sborem do severních Čech, kde spolu s Francouzi (z Vandammova I. sboru) obsadil Šluknovský výběžek, Českou Lípu, Jablonné v Podještědí, Liberec, Frýdlant a další česká města a provedl hloubkový průzkum až k Mělníku. Poniatowski velel VIII. sboru také v bitvě národů u Lipska 16. –19. října 1813, v jejímž prvním dni jej Napoleon jmenoval maršálem Francie. V posledním dnu bitvy měl krýt ústup Velké armády a zdržet postupující spojeneckou „českou“ armádu, vedenou jeho někdejším přítelem a nyní vrchním velitelem spojeneckých sil polním maršálem Karlem Filipem knížetem Schwarzenbergem. Poniatowski přitom utrpěl znovu těžké zranění. Při ústupu na západní břeh řeky Bílý Halštrov (německy Weisse Elster) Francouzi předčasně vyhodili do vzduchu most. Raněný Poniatowski se pokusil s koněm řeku přeplavat, ale byl při tom údajně omylem ostřelován spojenci. Zda byl zasažen další střelou, nebo v rozvodněné řece ztratil síly, již není podstatné, každopádně druhého břehu nedosáhl. Zemřel člověk, zrodila se legenda.

Josef Poniatowski byl pohřben v Lipsku, ale roku 1817 bylo jeho tělo přeneseno nejprve do Varšavy a poté do krypty svatého Leonarda v katedrále na krakovském hradu Wawel, vedle ostatků krále Jana III. Sobieského nebo Tadeuše Kościuszka. Poniatowski se stal v dalších letech pro Poláky zosobněním boje za svobodu a nezávislost, a to jak během dalších polských povstání v 19. století (1830, 1863), tak během 20. století. Jeho jméno nesla během druhé světové války 304. polská bombardovací peruť RAF "Ziemi Śląskiej im. Ks. Józefa Poniatowskiego", tedy země slezské jména knížete Josefa Poniatowského.

Skutečnost, že Josef Poniatowski dodnes patří mezi nejvýznamnější postavy polské vojenské historie, dokazuje i jubilejní publikace, kterou u příležitosti 250. výročí jeho narození a 200. výročí jeho úmrtí vydalo roku 2013 polské nakladatelství Bellona patřící pod Muzeum Wojska Polskiego. Kniha formátu A4 je vázána v tvrdých lakovaných deskách ozdobených portrétem Josefa Poniatowského. Kvalitní křídový papír, celobarevná grafika i velké množství obrazových příloh z ní činí vskutku reprezentativní publikaci. Obsahově se jedná o sborník textů věnovaných hlavně samotnému knížeti Poniatowskému, jeho zbraním a dalším památkám dochovaným v muzejních sbírkách, jeho legendě a sběratelským předmětům s Poniatowského tématikou, ale také armádě Polského knížectví v napoleonských válkách. Autoři textů reprezentují přední polské vědecké instituce. Bohužel s ohledem na reprezentativnost a grafickou úpravu neobsahuje kniha ani poznámkový aparát, ani rejstřík či jiné doplňky, které by provázely odborný text. Místo anglického resumé je použit překlad prvního příspěvku s biografií Josefa Poniatowského. Přestože se nejedná o klasickou odbornou publikaci, rozhodně je důstojným připomenutím jedné z nejdůležitějších postav polské vojenské historie, která má s naší historií společného více než napůl český původ.

Citace:Książę Józef Poniatowski 1763-1813. Warszawa : Bellona SA, [2013]. 151 s. ISBN 978-83-11130-07-4.