Leben und Thaten Sr. königlichen Hoheit Herzog Carls von Lothringen

Dne 4. července 1780 zemřel ve věku 67 let v obci Tervuren nedaleko Bruselu správce a generální kapitán Rakouského Nizozemí, říšský a habsburský polní maršál, velmistr Řádu německých rytířů a švagr královny Marie Terezie, Karel Alexandr vévoda Lotrinský, kníže Barský a Těšínký. V posledních letech svého života žil téměř výhradně na území provincie pod svojí správou, v dnešní Belgii. Vojenskému řemeslu se nevěnoval od konce roku 1757, kdy utrpěl fatální porážku v bitvě u Leuthenu od pruského krále Fridricha II. I díky ní je v naší vojenské historii považován spíše za neúspěšného vojevůdce, třebaže skutečnost je poněkud složitější.

Karel Alexandr se narodil 12. prosince 1712 na zámku v Lunéville, dočasném sídle svého otce, lotrinského vévody, neboť hlavní město Lotrinska bylo okupováno francouzskými silami. Těsné spojenectví lotrinských vévodů s Habsburky bylo dlouhodobě dáno expanzionistickými snahami francouzského krále. Domluvené sňatky lotrinského korunního prince Františka Štěpána, Karlova staršího bratra, s habsburskou princeznou Marií Terezií a jeho samotného s její mladší sestrou princeznou Marií Annou pak znamenaly faktické spojení obou rodů. Karlův otec získal od císaře Karla VI. za své služby roku 1722 také těšínské knížectví.

Karel zahájil, stejně jako jeho starší bratr František, vojenskou kariéru během rakousko-turecké války v letech 1737–1739. Měl tehdy hodnost generála polního strážmistra (ekvivalent generálmajora), avšak na rozdíl od Františka projevil více vojenského talentu.

Po nástupu Marie Terezie na český a uherský trůn byl jmenován polním maršálem a spolu s Františkem, který se stal generalissimem habsburských vojsk, vytáhl na podzim roku 1741 proti spojenecké invazi Bavorů, Francouzů, Sasů a Prusů do Čech. Vrchní velení převzal po návratu Františka k vídeňskému dvoru na přelomu let 1741 a 1742 a s drobnou přestávkou během přítomnosti Františka Štěpána u vojska v létě 1742 zůstal ve velení habsburské armády až do sedmileté války. Během své dlouhé vojenské kariéry se zúčastnil velkých bitev u Chotusic (1742), u Hohenfriedbergu (1745), u Žďáru (1745), u Rocoux (1746), u Prahy (1757), u Vratislavi (1757) a u Leuthenu (1757). Všechny, kromě bitvy u Vratislavi, skončily porážkou habsburských (či spojeneckých) vojsk. V pěti z nich ovšem čelil pruskému králi Fridrichovi II., který byl považován za vynikajícího vojevůdce a poražen byl pouze třikrát (z 15 bitev, jež svedl). U Rocoux pak Francouze vedl maršál Mořic Saský, který si co do kvalit s Fridrichem II. nezadal. Optikou vyhraných či prohraných bitev Karel Alexandr Lotrinský úspěšným vojevůdcem jistě nebyl.

Jak to ale bylo s jeho úspěšností při naplňování strategických cílů tažení? Připomeňme si, že roku 1742 Karel Lotrinský osvobodil Moravu. Bitvu u Chotusic sice prohrál, ale ztráty Prusů byly tak velké, že vítězný Fridrich prakticky nebyl schopen pokračovat v boji a raději uzavřel výhodný separátní mír. Karel poté rychle doplnil vlastní ztráty, vytlačil Francouze z většiny Čech a oblehl jejich hlavní síly v Praze. Následné vedení války proti Bavorsku a Francii pokračovalo tak úspěšně, že habsburská armáda vyřadila Bavory z boje a v letech 1743 i 1744 překročila Rýn a vpadla do Francie. To vedlo k opětovnému vstupu Pruska do války, neboť Fridrich II. se obával, že po porážce spojenců se habsburské síly soustředí jen na něho. Karel Lotrinský se pak koncem roku 1744 vrátil do Čech a vytlačil odtud Prusy. Jeho následná protiofenziva v roce 1745 vedla do Prusy drženého Slezska, kde ale utrpěl porážku u Hohenfriedbergu, po níž musel ustoupit do Čech. Pruský král Fridrich jej následoval, ale ani tentokrát se mu nepodařilo zemi obsadit. Karel Lotrinský jej opět vypudil, i když přitom prohrál bitvu u Žďáru. Její výsledek nic nezměnil na tom, že Fridrich II. musel Čechy vyklidit.

Za sedmileté války stál Karel Alexandr Lotrinský v čele habsburské armády v roce 1757. V nejkrvavější bitvě celého konfliktu, bitvě u Prahy, ho pruský král Fridrich II. opět porazil, nicméně jemu se podařilo soustředit většinu armády v Praze a úspěšně město bránit – během obléhání byli Pražané vystaveni největšímu dělostřeleckému bombardování v historii. Poté, co byl pruský král poprvé poražen v bitvě u Kolína a habsburský maršál Daun vyprostil Karlovu armádu z české metropole, se Karel Lotrinský opět ujal velení a znovu vyhnal Prusy z Čech. Se svojí armádou pak dobyl velkou část Slezska a zvítězil v bitvě u Vratislavi. Kvůli obsazení slezské metropole musel začátkem prosince téhož roku na toto bojiště vyrazit osobně pruský král. V bitvě u Leuthenu se válečná štěstěna přiklonila na stranu Fridricha II., což zvrátilo výsledek tažení a habsburské síly musely s velkými ztrátami opět ustoupit do Čech. Tento neúspěch znamenal konec Karlovy vojenské kariéry.

Nadále se vévoda věnoval jen správě Rakouského Nizozemí, jehož generálním guvernérem byl od roku 1744, a později také vedení církevního rytířského Řádu německých rytířů, jehož velmistrem byl jmenován roku 1761. Jakožto státník byl celkově úspěšný a také oblíbený. Jeho vojenská kariéra je s odstupem staletí hodnocena optikou jeho nejčastějšího protivníka, pruského krále Fridricha II., jemuž se ale rovnal málokdo. Z habsburských vojevůdců jej v polní bitvě dokázali porazit jen maršál Daun a generál Laudon. Karlovi se často dařilo naplnit strategický cíl tažení, i když neuspěl v samotných bitvách. Dokázal opakovaně nepřítele vymanévrovat a vytlačit z operačního prostoru, ideálně bez měření sil. Ta byla totiž vždy vysoce riskantním podnikem.

Dnes prezentovaná kniha je jedním z prvních životopisů Karla Alexandra vévody Lotrinského. Jako biografie je nekompletní, neboť vyšla ještě za jeho života a neznámý autor se zaměřil hlavně na jeho válečná tažení. První obdobná kniha, věnovaná jeho životu a válečným úspěchům, vyšla ve Frankfurtu nad Mohanem již roku 1743, kdy byly události ještě velmi aktuální a nezkalené množstvím prohraných bitev. Naproti tomu představovaná publikace čtenáře seznamuje s osudy vojevůdce, který již svoji roli na bojišti sehrál. Za zmínku stojí skutečnost, že biografie z roku 1758 má pouze asi poloviční rozsah oproti životopisu z roku 1743, přestože popisuje mnohem delší úsek jeho života. Oba rané životopisy představují zajímavý komparační materiál, neboť ukazují proměny náhledů na vévodovu osobnost.

Drobná kniha formátu 10,5 × 16,5 cm je svázána v pevné lepenkové vazbě potažené mramorovaným papírem. Do fondu knihovny VHÚ se dostala podle přírůstkového čísla roku 1938 a pochází pravděpodobně z některé ze zámeckých knihoven. Jsou v ní vepsána předchozí evidenční čísla a na hřbetě je nalepen starý signaturní štítek. Obsahuje také jeden přívazek, tedy knihu vydanou původně separátně, ale svázanou s Karlovou biografií v jedné vazbě. Titul s názvem Šťastný otrok (Der glückliche Sklave) vydal jako své paměti lotrinský šlechtic Charles de Rochonville, sloužící v ruské carské armádě za velké severní války a poté zajatý Tatary. Pojítkem obou částí je lotrinský původ hlavních představitelů.

Citace:

Leben und Thaten Sr. königlichen Hoheit Herzog Carls von Lothringen worinnen sowohl der ganze vorige schlesische und österreichische Successionskrieg wie auch der jetzige Krieg kürzlich abgefasset ist. Frankfurt: [s.n.], 1758.

Dostupné také z: https://www.digitale-sammlungen.de/view/bsb10062255?page=6%2C7

Citace přívazku:

[ROCHONVILLE, Charles de]. Der glückliche Sklave, Oder wahrhafte Geschichte eines lothringischen Edelmanns, und vorhero gewesenen Capitains unter des Czaar Peters Grenadierern zu Pferde, Velcher von denen Tartarn gefangen, und von Carl dem XII. Könige in Schweden, wiederum aus der Gefangenschaft losgekauft worden. Breslau: Verlegts Daniel Pietsch, Buchhändler, 1758.

Zdeněk Munzar