Jedním ze základních přístrojů pro kontrolu letu byl od počátku aeronautiky barometrický výškoměr. Tento přístroj měřil na principu poklesu tlaku vzduchu s rostoucí výškou poměrně přesně letovou hladinu létajícího aparátu. Za 1. světové války byly v německých a rakousko-uherských letounech používány také nevelké, ale přesné výškoměry stuttgartské firmy Mech. Werkstatt G. Lufft, ve které se její zakladatel Gotthilf Lufft původně věnoval konstrukci a výrobě staničních barometrů. Protože však v období válečného konfliktu byly zapotřebí spíše letecké přístroje, specializoval se i na produkci výškoměrů, jež pracovaly na obdobném základě jako barometry. Letecký výškoměr z podsbírky VHÚ byl určen k zavěšení pod palubní desku na tři spirálové pružiny pomocí mosazných oček. Měl černý ciferník s vyrytou stupnicí 0 - 5 000 m s fosforem vyznačenými body po 500 m. Dále na něm byly informace o výrobci, a že přístroj je určen pro letouny. Vynulováním ukazovací ručky na zemi šlo zároveň odečíst aktuální tlak vzduchu v mm rtuťového sloupce. Při stoupání letadla pak ručička přesně ukazovala jeho současnou výšku nad plochou letiště. Měřidlo bylo umístěno ve válcové kovové krabici o průměru 105 mm a překryto tlustým kvalitním sklem. Jeho hmotnost byla 0,6 kg.
Do sbírky VHÚ se výškoměr dostal v roce 1987 koupí od soukromníka.