Maria Theresia und Elisabeth, im Reiche der Todten

Její cesta na ruský trůn byla poměrně spletitá. Děvče již od mládí projevovalo živý temperament a vynikalo půvabem i inteligencí. Vzhledem ke skutečnosti, že Petr I. měl již syna a následníka z prvního manželství, výchova dcer byla ponechána jejich matce a francouzské guvernantce. Petr I. chtěl Alžbětu Petrovnu provdat za francouzského krále Ludvíka XV., ale tomu vadil její nemanželský původ – car obě dcery, které se dožily vyššího věku, uznal za své až roku 1711 a jejich matku pojal za manželku v následujícím roce.

V roce 1725 car Petr zemřel, aniž by určil svého nástupce (jeho nejstarší syn skonal již roku 1718 a zanechal po sobě tříletého syna, z ostatních potomků jej přežily jen dvě dcery – Anna a Alžběta). Na smrtelné posteli údajně dokázal z poslední vůle sepsat pouze dvě slova: „Odkazuji vše…“ Nástupnickou krizi a s ní spojený chaos na čas zažehnal Petrův dobrý přítel a předseda Nejvyšší tajné rady Alexandr kníže Menšikov, jemuž se podařilo dosadit na ruský trůn Petrovu manželku Kateřinu I. (pocházela pravděpodobně z neurozeného rodu z Lotyšska a předtím, než ji objevil kníže Menšikov a uvedl ji k carovi Petrovi, byla během velké severní války krátce provdána za švédského dragouna). Když o dva roky později zemřela i Kateřina, prosadil kníže Menšikov jako dalšího cara Petra II., vnuka Petra I.

Nový car se záhy vymanil z Menšikovova vlivu a pod tlakem konzervativní opozice Dolgorukových poslal knížete do vyhnanství na Sibiř. Alžběta Petrovna, která dosud setrvávala u dvora, se v té době měla provdat za lübeckého knížete a biskupa Karla Augusta Šlesvicko-Holštýnsko-Gottorpského. Než však mohlo dojít k veselce, zemřel ženich na neštovice a Alžběta Petrovna byla po pádu knížete Menšikova vypuzena ode dvora.

Vláda Petra II. neměla dlouhého trvání, neboť patnáctiletý chlapec zemřel nečekaně roku 1730 rovněž na neštovice. Po jeho smrti se dle testamentu Kateřiny I. měly ujmout vlády společně její dcery, z nichž byla na živu už jen Alžběta Petrovna. Tomu ale oponoval mocný rod Dolgorukových, jenž nakonec prosadil na trůn Alžbětinu sestřenici, kuronskou a zemgavskou vévodkyni Annu Ivanovnu (dceru cara Ivana V. a neteř Petra I.), která již téměř dvacet let žila v Pobaltí. Carevna Anna I. se správě říše věnovala stejně málo jako předtím správě vévodství a do Ruska si s sebou přivedla německé šlechtice, kteří za ni vykonávali vladařské povinnosti. Hlavním státním ministrem se stal její milenec Ernst Johann hrabě Biron (původně Bühren) a dosud vlivní knížata Dolgorukové záhy putovali na Sibiř. Přestože její vláda trvala deset let, nebyla nijak zvlášť úspěšná a nezískala si mezi Rusy širší podporu. Vzhledem k tomu, že neměla legitimní potomky, zvolila za nástupce svého prasynovce Ivana VI., kterému byly pouhé dva měsíce a za něhož měl jako regent vládnout hrabě Biron. Její nepopularita se po jejím skonu roku 1740 přenesla i na nebohého Ivana VI., jeho matku a regenta.

Alžběta Petrovna mezitím žila dlouhá léta v ústraní a zbytečně na sebe neupozorňovala. Zároveň se jí ale dařilo budovat si důležité kontakty. Po několik let se stávala kmotrou dětí důstojníků gardového Preobraženského pluku a v této jednotce si získala velký vliv. Dostalo se jí podpory také od francouzského ambasadora, který se snažil posílit vliv Francie v Rusku a změnit jeho dosavadní prorakouskou politickou linii.

Když vypukla v roce 1741 nová válka se Švédskem a nespokojenost Rusů s vládou se ještě zvýšila, využila Alžběta příležitosti a rozhodla se uplatnit své nároky na carský trůn. V noci 25. listopadu získala na svoji stranu Preobraženský gardový pluk a obklopena 400 granátníky se zmocnila Zimního paláce v Petrohradě a zajala a uvěznila mladého cara, jeho rodiče i přední ministry stávající vlády (Ivan VI. pak strávil celý svůj život ve vězení a ve věku 24 let byl zavražděn během vlády Kateřiny II.). Tento ruský palácový převrat patřil mezi ty nejméně krvavé v historii ruských převratů, proběhl během jediné noci a bez jediného výstřelu. Alžběta Petrovna se tak ve svých jednatřiceti letech stala carevnou.

Její dvacet jedna let trvající vláda se ve srovnání s minulými lety nesla v duchu stability. Alžběta Petrovna podpořila vznik první ruské univerzity, nechala postavit řadu paláců a dala založit dvě státní banky, které společně se zrušením vnitřních cel prospěly ruskému hospodářství. Nechala také přestavět Petrův dvorec v Petrohradě. Ruskou zahraniční politiku během její vlády utvářel především kancléř Alexej hrabě Bestužev-Rjumin. Ten přes proklamovaný příklon k Francii prosadil ruské spojenectví s Velkou Británií a habsburskou monarchií. Po vítězném ukončení války se Švédskem roku 1743 došlo roku 1746 k opětovnému podpisu spojenecké smlouvy s Rakouskem a nakonec k vyslání třicetitisícového expedičního sboru do válek o rakouské dědictví (1740–1748). Významným spojencem Marie Terezie zůstala Alžběta Petrovna i po vypuknutí sedmileté války v roce 1756. S ohledem na její problémy se srdcem a silné propruské sympatie jejího následníka careviče Petra bylo ale zapojení ruských vojsk do války problematické, neboť generálové se obávali upadnout v následníkovu nemilost pro případ, že by Alžběta zemřela. Přesto se od roku 1758 ruští vojáci podíleli na operacích i ve střední Evropě, a roku 1760 spolu s Rakušany dokonce dočasně obsadili Berlín. Koncem roku 1761 se přes oboustranné vyčerpání válčících stran zdálo, že vítězství protipruské aliance je na dosah.

Dne 5. ledna 1762 Alžběta Petrovna v Petrohradě podlehla cévní mozkové příhodě a její skon přinesl nečekaný zlom ve vývoji sedmileté války. Její nástupce Petr III. okamžitě uzavřel mír s Pruskem, vypověděl dosavadní alianční závazky, vrátil pruskému králi veškeré územní zisky a uzavřel s ním spojenectví. Tento krok vyvolal v Rusku vlnu odporu a přispěl k Petrovu brzkému svržení jeho manželkou Kateřinou II. Ta sice ustoupila od podpory Pruska, ale neobnovila ani předešlé spojenectví s habsburskou monarchií, a válečná štěstěna se nakonec přece jen přiklonila na stranu pruského krále Fridricha II. Alžběta Petrovna se tak do našich dějin zapsala především jako alianční partnerka Marie Terezie, která zemřela příliš brzy. Význam jejího předčasného skonu se natolik zapsal do historiografie, že poté co se Adolf Hitler dozvěděl o smrti amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta dne 12. dubna 1945, zvolal „Carevna zemřela“ a doufal (marně) v podobný válečný obrat.

Dnes prezentovaná kniha je zajímavým příkladem dříve oblíbeného literárního žánru, vycházejícího z antické a humanistické tradice, tzv. rozhovorů mrtvých (Totengespräche). Texty jsou založeny na dialogu dvou zemřelých osob, které přibližují své životní příběhy a otevírají nejrůznější témata. Nejslavnější sérii tohoto žánru (Rozhovory v říši mrtvých, Gespräche in dem Reiche derer Todten) vydával David F. Fassman v různých nakladatelstvích v Lipsku. Autor představované knihy, Karl Wilhelm Schaber, patřil k pokračovatelům těchto populárních moralistických děl. Jako v ostatních publikacích tohoto druhu jsou hlavní představitelé, v tomto případě obě panovnice, blízkými přítelkyněmi a text knihy je pojat jako jeden dlouhý dialog, rozčleněný na dva díly. S ohledem na skutečnost, že stránkování je průběžné, nejedná se ve skutečnosti o dva samostatné svazky.

Text je samozřejmě fikcí, která se nicméně opírá o autorovy znalosti historie a vychází tak ze známých reakcí na konkrétní události. Kniha vyšla rok po smrti Marie Terezie. Jako partnerka do diskuze byla české a uherské královně vybrána carevna Alžběta Petrovna pravděpodobně proto, že šlo o druhou nejvýznamnější zemřelou evropskou panovnici 18. století a snad i pro jisté paralely mezi jejich osudy a nelehkým postavením po převzetí moci.

Kniha formátu 19 x 23 cm je svázána, pokud to tak je možné nazvat, v nejjednodušší měkké vazbě s papírovými deskami. Je tedy de facto v takovém stavu, v jakém vyšla, neboť vydavatelé počítali s tím, že zámožní kupci si následně nechají knihu svázat do takové úpravy, aby její vazba a hřbet ladily se zbytkem jejich knihovny. Jedná se tedy nejen o připomínku dvou významných panovnic a zajímavou ukázku dobové historické fikce, ale také o ukázku nakladatelské praxe.  

Citace:

[SCHABER, Karl Wilhelm Friedrich]. Maria Theresia und Elisabeth, im Reiche der Todten: ein Gespräch zwischen diesen beeden grossen Kayserinnen, in welchem die wichtigste Begebenheiten ihres Lebens und ihrer Regierung kurz und unpartheyisch erzählt werden. [S. l.] : [s. n.], 1781. 172 s. Dílo je možno zhlédnout v digitalizované podobě zde: https://digital.slub-dresden.de/werkansicht/dlf/28958/1  

Zdeněk Munzar a Tomáš Konečný