Začátkem 14. století se objevily meče s delším sloupkem rukojeti, které se daly přidržovat a řídit levou rukou, držící hlavici a část jílce. Byly to předchůdci pozdějšího meče dvouručního a znamenaly převratný zlom ve vývoji chladných zbraní. Měnily nejen rozměry, ale v rukou pěšího bojovníka i úlohu meče, který do té doby býval výsadou i symbolem jezdectva a součástí středověkých tradic.
Prodloužením sloupku rukojeti se z hlavice meče náhle stalo držadlo. Ve 14. století nabyla hlavice tříhranného, ke sloupku zúženého tvaru, který se ve století následujícím vyvíjel v hraněnou, později hladkou hrušku. Nové tvarování rukojeti vzniklo jako úprava, která meč přizpůsobila potřebám pěchoty, avšak v průběhu 15. století se rozšířilo na všechny druhy mečů. Hlavice ve tvaru hrušky se tak stala jedním ze základních tvarových znaků renesančního meče. Meč pro jeden a půl ruky znamenal průlom do tradice klasických rytířských mečů a dosud pevných řádů. Ten, kdo přidržoval meč levicí, nemohl nést štít, hlavní vizitku a pýchu středověkého rytíře. V celé Evropě se tomuto meči proto obecně říkalo opovržlivě bastard.
Délka 1 250 mm, délka čepele 1 005 mm, šířka čepele 42 mm, hmotnost 1 668 g.