Montáž rakousko-uherského námořního děla ráže 305 mm

Snímek zachycuje montáž námořního děla ráže 305 mm na palubu rakousko-uherského dreadnoughtu třídy Viribus Unitis. Dokládá vyspělost rakousko-uherského, konkrétně předlitavského průmyslu.

Po rakousko-uherském vyrovnání z roku 1867 byla říše rozdělena na dvě nestejné části. Předlitavsko neboli Rakousko bylo vyspělejší, jeho průmysl, koncentrovaný z velké části v českých zemích, byl schopen úspěšně zajistit tak náročný úkol, jako stavbu nejmodernějších bitevních lodí. Zalitavsko neboli Uhersko sice začalo rakouský náskok dohánět, přesto se jeho průmysl zdaleka nemohl s předlitavským měřit.

Problémy spojené se vztahem mezi Rakouskem a Uherskem se dotýkaly i námořnictva. Především bylo třeba získat souhlas Budapešti s jeho rozpočtem. Roku 1901 se c. a k. námořnictvo zavázalo zadávat uherským firmám zakázky v takové výši, jaká odpovídala uherskému podílu na společných výdajích (tehdy zhruba třetina, od roku 1907 36,4 %). Ještě roku 1897 utrácelo námořnictvo v Uhrách pouze 12,3 % svého rozpočtu – vzhledem k nerozvinutosti uherského průmyslu šlo především o potraviny. Zakázky od námořnictva výrazně podpořily uherský průmysl. Část lodí pro rakousko-uherské námořnictvo, včetně dreadnoughtu Szent István, byla postavena v loděnicích Danubius v Rijece (Fiume), patřící tou dobou k Uhrám. V rámci vyjednávání o stavbě dalších válečných lodí roku 1913 dospěla uherská vláda k dohodě se Škodovkou a s Kruppovými závody o zřízení zbrojovky v uherském Győru, která by pro lodě stavěné v Rijece dodávala děla všech ráží. Tento závod měl zahájit svoji činnost roku 1915.

Jak pozemní síly, tak námořnictvo spadaly pod společné ministerstvo války. Samostatné ministerstvo válečného námořnictva existovalo krátce před dualizací, v letech 1862–65. Jeho obnovení, o kterém uvažoval František Ferdinand d’Este, by čelilo uherskému odporu k posilování společné byrokracie. I kdyby bylo ministerstvo obnoveno, hrozilo, že by Uhry požadovaly jeho umístění v Budapešti. Navíc by Uhři mohli požadovat jedno z těchto ministerstev pro sebe. Nedostatek maďarských námořních důstojníků s odpovídající hodností by vedl k tomu, že by se ministrem námořnictva musel stát někdo z předlitavské části mocnářství. Uhry by poté požadovaly ministerstvo pozemních sil, což vzhledem ke staleté maďarské odbojné tradici nechtěl nikdo riskovat. Z těchto důvodů se rakousko-uherské loďstvo muselo obejít bez vlastního ministerstva, i tak si však za první světové války s přihlédnutím ke všem okolnostem vedlo víc než dobře.

K četbě: SONDHAUS, Lawrence, The Naval Policy of Austria-Hungary, 1867–1918. Navalism, Industrial Development, and the Politics of Dualism. Purdue University Press, West Lafayette 1994