Mušketa s doutnákovým zámkem, polovina 17. století

Dlouhá řada významných politických a vojenských událostí, které v Evropě proběhly v první polovině 17. století, byly příčinou zásadních změn v charakteru vojenství. Patrné byly zejména v obrovském početním nárůstu vojsk, který byl pro prosazení politických a ekonomických zájmů jednotlivých států nezbytný. Stále větší procento státních výdajů bylo v tomto období vynakládáno na armádu, kterou bylo nutné nejen vyzbrojit, vycvičit, ale i pravidelně a dostatečně zásobovat. Zejména ekonomické hledisko tak stálo za významnou změnou v branném systému habsburské monarchie po půlce 17. století, a to postupném přeměňování žoldnéřských pluků v armádu řízenou státem.

Pěchota se v období třicetileté války podle výzbroje a způsobu boje dělila na mušketýry a pikenýry. Mušketýr byl vyzbrojen dlouhou ručnicí – mušketou s doutnákovým zámkem o váze 4-6 kg, s mohutnou hlavní ráže 10-20 mm. Vedle toho nosil jako poboční zbraň kord nebo dýku. Pro střelbu z muškety musel mít u sebe střelec větší prachovnici na hrubozrnný střelný prach, který se spolu se střelou a ucpávkou sypal do hlavně, a menší prachovničku s jemnějším prachem, který byl určen na pánvičku zámku. Na koženém bandalíru přes prsa měl připevněno ještě několik dřevěných nádobek s předem odměřenými dávkami střelného prachu, aby bylo možné jinak poměrně zdlouhavé nabíjení zbraně alespoň částečně urychlit.

Doutnákový zámek byl v dějinách puškařství přelomovým vynálezem. Nejstarší palné zbraně byly odpalovány pomocí rozžhaveného želízka nebo hořícího doutnáku, které střelec musel držet v ruce, což znemožňovalo účinnou mířenou střelbu. Teprve sestrojení prvního spoušťového mechanismu – doutnákového zámku v 15. století tento proces zmechanizovalo a střelec, který již nemusel sledovat zapalování prachu, se mohl věnovat výlučně pozorování cíle, na nějž střílel. Hořící doutnák uchycený do čelistí kohoutu se po zmáčknutí spouště jednoduchým mechanismem přiklopil na pánvičku, kde zažehl prachovou náplň, a došlo k výstřelu. Při střelbě se pažba zakládala do ramene a hlaviště přiložilo k líci. Protože byla mušketa poměrně těžká, používal mušketýr furketu, asi 120 centimetrů dlouhou dřevěnou podpěrnou tyč, na jejímž konci byla připevněna kovová vidlice, do které se zakládalo předpažbí muškety.

Nově naverbovaný voják musel podstoupit náročný a velmi důkladný výcvik. Protože nebojoval jako jednotlivec, ale jako součást větší formace, byl velký důraz kladen zejména na výcvik pořadový. Po jeho zvládnutí následovalo cvičení se zbraní, přičemž zejména přesné ovládání muškety bylo poměrně složité, a proto zdlouhavé.

Bojovou sestavu tvořili mušketýři spolu s pikenýry, kteří byli vyzbrojeni až šest metrů dlouhými píkami, jimiž chránili mušketýry při nabíjení. Protože bylo toto nabíjení opravdu zdlouhavé, čas se získával pravidelnou výměnou předních řad bojových sestav. První řada vypálila salvu z mušket, pak se rozdělila na dvě části a každá z nich odešla do jedné strany sevřeného bojového útvaru znovu nabíjet. Stejný manévr pak postupně prováděly další řady mušketýrů, čímž byla zajištěna nepřetržitá palba bojové sestavy.

Délka 1 440 mm, délka hlavně 1 057 mm, ráže 18 mm, hmotnost 3 872 g.