NAGIELSKI, Mirosław, Warszawa 1656

V posledních červencových dnech roku 1656 se odehrála co do početnosti největší bitva takzvané první severní války probíhající v letech 1655–1660 primárně mezi Polsko-litevskou unií a Švédskem. Třídenní bitva u Varšavy, do které obě strany vstupovaly s vyrovnanými nadějemi na úspěch, skončila vítězstvím švédských vojsk a jejich braniborských spojenců, které sice nebylo po vojenské stránce nijak rozhodující, přineslo však – i díky umně využité propagandě – Švédsku potřebnou výhodu na poli mezinárodní politiky.

Po vítězném tažení Polskem, jež se švédskému králi Karlu X. Gustavovi vzdávalo v prvním roce invaze prakticky bez boje, přišlo vystřízlivění místního obyvatelstva, které se začalo bouřit proti chování švédských vojáků, a i polský král Jan Kazimír se odhodlal k znovudobytí své země. V létě 1656 polský panovník ještě stále neměl oficiální podporu císaře, který od samého začátku války váhal s vojenskou pomocí, aby nenarušil podmínky vestfálského míru, a nabízel Polsku pouze diplomatické zprostředkování jednání se Švédskem. Přesto byla mezinárodní situace Janu Kazimírovi nakloněna a i braniborský kurfiřt Fridrich Vilém, který 25. června 1656 podepsal v Malborku se Švédy dohodu o spojenectví, váhal s ozbrojeným vstupem do války.

Dne 1. července se polským oddílům podařilo dobýt Varšavu, která byla pro Karla Gustava symbolem jeho moci a klíčem k ovládnutí Polska, a proto si švédský král vyžádal od braniborského spojence pomoc. Přestože někteří polští vojevůdci naléhali, aby se pokračovalo v partyzánském stylu boje, Jana Kazimíra lákala představa rozhodujícího střetu, který by odradil Branibory od spojenectví a mohl by válku ukončit. I přes odvelení části sil k blokádě Krakova mělo polské vojsko s podporou Tatarů u Varšavy dvojnásobnou početní převahu nad braniborsko-švédskou armádou. Ta ale měla lepší výcvik, více artilerie a k tomu ohromnou výhodu znalosti nepřítele – v jejích řadách se nacházeli důstojníci, kteří dříve sloužili v polské armádě a znali její slabiny i povahy jejích velitelů. Braniborsko-švédské vojsko mělo navíc taktickou výhodu v tom, že terén, ve kterém se bitva měla odehrát, nebyl vhodný pro tak velké formace, v jakých běžně operovala polsko-litevská armáda.

Síly tedy byly víceméně vyrovnané. Polákům se v první den bitvy, 28. července, podařilo uhájit pozice – jejich obranu a budování polního opevnění spoluorganizoval prý císařský generál-polní strážmistr Anderson (v soupisu císařské generality ale nikdo s tímto jménem nefiguruje, nicméně je možné že jde o císařského podplukovníka Andersona, který mohl být Janem Kazimírem povýšen na polského generála) poslaný císařem Ferdinandem III. Tento muž měl být také hlavním poradcem polského krále a spoluautorem plánu varšavské bitvy. Poláci dokázali odrazit první vlnu švédského náporu a jejich dělostřelectvo způsobilo velké ztráty v řadách braniborsko-švédské pěchoty. Tento úspěch naplnil Jana Kazimíra přehnaným optimismem a odhodláním svést další den rozhodující střet, od čehož jej jeho velitelé opět marně odrazovali.

Druhý den bitvy štěstěna přála Karlu Gustavovi, kterému se přeskupením vojsk podařilo zaskočit polsko-litevské velení a získat lokální taktickou převahu. Polsko-litevskou armádu i přesto zničit nedokázal a jeho vojáci se dostali do kritické situace. Docházely zásoby a hrozilo, že pokud Švédové následující den nezvítězí, budou se muset stáhnout.

Polský král, nevědom si této skutečnosti, se však nechal neúspěchem druhého dne odradit od dalšího vedení boje. Nedůvěřoval morálce své armády, a proto rozhodl o evakuaci pěších a dělostřeleckých oddílů, aby následující den v bojích pokračovalo jen jezdectvo. Uchránil tak většinu polského vojska od hrozby rozhodující porážky, daroval však spojencům vítězství a také nedávno získanou Varšavu, ze které teprve teď Švédové odvezli mnoho cenných sbírek včetně královské knihovny.

Bitva u Varšavy 28.–30. července 1656 byla vítěznou stranou v propagandistických tiscích okamžitě zveličena v ohromnou porážku polsko-litevských vojsk s velkými ztrátami na životech a dokonce smyšleným zajetím polského krále a posílila nebezpečné spojenectví Švédů s Branibory, které vzalo Polsku naděje na rychlé ukončení války. Také zkomplikovala Polsko-litevské unii jednání o koalici s Vídní a o příměří s Moskvou v paralelně od roku 1654 probíhající rusko-polské válce. Císařský dvůr teprve na podzim roku 1656 začal vstřícněji jednat s polskými vyslanci a přislíbil i nevelkou vojenskou pomoc. Než však byla tato dohoda ratifikována, císař Ferdinand III. zemřel a jednání začala nanovo. Teprve v květnu 1657 podepsal jeho nástupce Leopold I., zatím pouze jako český a uherský král, s Janem Kazimírem spojeneckou smlouvu a poskytl mu vojenskou podporu ve formě šestnáctitisícového pomocného sboru pod velením polního maršála Melchiora hraběte z Gleichenu a Hatzfeldu, který nejprve zamířil na pomoc obleženému Krakovu. Po osvobození polského korunovačního města se oddíly polního maršála Raimunda hraběte Montecuccoliho a polního zbrojmistra Ludvíka Raduita hraběte de Souches přesunuly bojovat do Pomořan, které se staly hlavním dějištěm dalších bojů. Na jaře 1658 se do Polska vydal také císařský vyslanec z českého aristokratického rodu, František Karel Libštejnský z Kolovrat, který byl zplnomocněn k mírovým jednáním o ukončení polsko-švédské války.

Kniha Mirosława Nagielského přináší podrobný popis událostí celého tažení roku 1656 s těžištěm v dobytí Varšavy a samotné bitvě. Je prvním komplexním moderním zpracováním tažení roku 1656 od polského historika, které představuje nejen vojenské události, ale také příčiny polsko-švédského konfliktu, mezinárodní vztahy v Evropě té doby i diplomatická jednání, která probíhala paralelně s ozbrojenými střety. Kniha je doplněna množstvím ilustrací a map, plánky jednotlivých fází bitvy či soupisem vojenských oddílů obou bojujících stran.

Citace:

NAGIELSKI, Mirosław. Warszawa 1656. 1. wyd. Warszawa : Bellona, 1990. 253 s., [28] s. obr. příl. ISBN 83-11-07786-X.