Německé císařské námořnictvo mělo ve výzbroji zavedeno několik modelů signálních pistolí, mezi nimiž dominovala jednohlavňová a dvouhlavňová pistole M 1899. Aby odolávaly agresivním účinkům slané mořské vody, byly jejich hlavní části vyráběny z bronzu, případně z mosazi. Vlastnosti těchto materiálů ovšem neumožňovaly jejich využití u součástí s vyšším namáháním, takže díly spoušťového a bicího mechanismu byly zhotoveny tradičně z oceli.
Dvouhlavňová signální pistole, vycházející ze vzoru M 1899, neměla zaváděcí či jiné označení, proto je dnes sběrateli pro odlišení označována jako Marine-Signalpistole. Mezi anglosaskými sběrateli bývá někdy označována jako Model Submarine, což lze považovat za chybné označení, jelikož německé ponorky ji nepoužívaly. Od své předlohy se odlišovala především jiným provedením ovládacího mechanismu uzamčení hlavně. Původní zavedený model měl pod hlavňovým svazkem suvně uložený ovládací palec, jehož stažením směrem vpřed došlo k odemčení hlavně s možností sklopení hlavňového svazku. K ovládání závěru novějšího modelu sloužilo oboustranné táhlo, zakončené širokými ovládacími zdrsněnými plochami. Ocelový uzamykací suvný klín byl uložen ve spodní části mezi hlavněmi a ovládal rovněž vytahovače nábojnic.
Na první pohled patrnou změnu ale představovaly prstence na ústí hlavňového svazku. Neměly okrasný účel, jak by se na první pohled mohlo zdát, nýbrž zabraňovaly sklouznutí ruky před ústí hlavně v případě obouručního ovládání pistole při výstřelu, případně při jiné manipulaci.
Marine-Signalpistole měla jednospoušťový mechanismus, takže k výstřelu z jedné či z druhé hlavně, případně z obou současně, stačilo stisknutí jediné spouště. Současný výstřel z obou hlavní měl synchronizaci, takže nejprve dopadl kohout na zápalku náboje v levé hlavni, následně došlo k výstřelu z pravé hlavně. Součásti bicího mechanismu kryly na bocích těla kruhové desky, jejichž šroub tvořil osu obou ocelových kohoutů.
Potřeby signálních pistolí císařského námořnictva se nemohly z kvantitativního hlediska rovnat potřebám pozemního vojska, čemuž také odpovídala celková produkce, dosahující u používaných modelů maximálně počtu přes 10 000 kusů. Rovněž neměly jediného výrobce; na jejich výrobě se podílelo zpravidla více firem, například dělostřelecké dílny loděnic ve Wilhelmshavenu (Artilleriewerkstätten Werft Wilhelsmhaven), dílny loděnic v Kielu (Werft Kiel), firma Stegmann & Bussau v Hamburku, ale také továrna Thieme & Schlegelmilch v Suhlu. Výroba modelů odvozených od zavedeného vzoru M 1889 je zpravidla situována do let 1912–1918.