Německá pistole Ortgies z čs. výzbroje

O životě Heinricha Ortgiese (1870–1937), jehož jméno nese jedna z velmi rozšířených samonabíjecích pistolí, máme k dispozici pouze dílčí informace, z nichž vysvítá, že byl spíše obchodníkem, než konstruktérem zbraní. Až do konce první světové války pracoval nejen v Londýně, ale také v Petrohradě, v Baku a v Ázerbájdžánu. Během válečných let zakotvil v belgickém Lutychu, kde údajně pracoval pro jednoho či více výrobců zbraní.

Podle dostupných informací odkoupil od německého puškaře Karla Augusta Bräuninga prototyp pistole včetně výrobních práv na ni. Během let 1916–1921 přihlásil Heinrich Ortgies celkem deset patentů, pokrývajících jednotlivé konstrukční uzly pistole, přičemž hned v prvním poválečném roce 1919 založil v Erfurtu na její výrobu firmu Ortgies & Company. Do výrobního programu nové firmy se dostaly pouze pistole v ráži 7,65 mm Browning, i když Ortgies počítal s rozšířením sortimentu o ráže 6,35 mm Browning a 9 mm Browning krátký.

Výroba pistolí s firemním označením Ortgies & Co. běžela jen do roku 1921, kdy státem podporované konsorcium s názvem Deutsche Werke (německé závody), vytvořené z arzenálů v Ambergu, v Erfurtu a ve Spandau, odkoupilo Ortgieseho firmu a převzalo veškerý inventář včetně výrobního zařízení a rozpracovaných pistolí. Výrobní sortiment doznal také záhy rozšíření o modely ve výše uvedených rážích. Versailleská smlouva zakazovala německým zbrojovkám vyrábět zbraně vojenských ráží, takže v případě pistolí v ráži 9 mm Browning krátký vedení Deutsche Werke jejich výrobu deklarovalo jako výhradně exportní artikl.

Přestože mezispojenecká vojenská kontrolní komise vyvíjela silný tlak na ukončení výroby nejpozději do 1. dubna 1922, produkce pokračovala až do 30. září 1923, kdy byla definitivně zastavena. Zatímco původní firma stihla za necelé dva roky vyrobit okolo 16 000 kusů, Deutsche Werke vyrobily během téměř tříletého období více než 400 000 pistolí.

Vzhledem k výkonu uvedených ráží fungovala pistole Ortgies na principu uzavřeného (dynamického) závěru. Její hlaveň spojovalo s tělem pistole uložení na tzv. ořechu a k jejímu oddělení stačilo pootočení o devadesát stupňů doleva. Závěr odpružovala vratná pružina navlečená na hlavni a vedení závěru na těle pistole zajišťovalo odpružené žebro stiskátka pojistky, uložené na levé straně těla pistole.

K zajištění pistole sloužila dlaňová pojistka s odlišnou funkcí, než u belgických pistolí FN 1906, 1910 a 1922. Stlačením stiskátka na levé straně došlo k uvolnění pojistky ve hřbetu rukojeti, avšak jen v případě napnutého úderníku. Při jejím stlačení dlaní střelcovy ruky byla pistole odjištěna, avšak pojistka zůstala ve stlačené poloze. K opětovnému zajištění stačilo stlačit stiskátko pojistky.

Německé pistole Ortgies se také dostaly do výzbroje čs. armády. Pod tlakem výzbrojní nouze, ale také pod vlivem částečné mobilizace, vyhlášené 24. října 1921 v souvislosti s pokusem posledního rakouského císaře Karla I. o návrat na maďarský trůn, akceptoval zbrojní odbor MNO nabídku pražské firmy Hubertus na dodání 7659 německých pistolí v ráži 7,65 mm Browning a 9 mm Browning krátký. Ve dvou nabídkách z 26. a 31. října figurovalo 4797 pistolí Dreyse 1907, 887 pistolí Ortgies 7,65 mm a 1975 kusů v ráži 9 mm Browning krátký, jež MNO objednalo 10. ledna 1922 společně s 384 825 pistolovými náboji.

Firma Hubertus pistole dodala, celkové množství sice odpovídalo objednávce, jejich skladba ovšem nikoliv. Jelikož se Hubertusu nepodařilo opatřit odpovídající počet pistolí v ráži 7,65 mm, vyrovnala nedostatek pistolemi Ortgies ráže 9 mm. Dodané zbraně postupně přejímala od ledna do března 1922 v Čs. ústředním zbrojním skladišti v Praze na Vořechovce přejímací komise, jež nakonec převzala 4766 pistolí Dreyse, 533 pistolí Ortgies v ráži 7,65 mm Browning a 2360 kusů v ráži 9 mm Browning krátký včetně 260 826 nábojů ráže 7,65 mm a 90 225 ráže 9 mm. Převzaté pistole lze velmi snadno identifikovat podle značky v podobě propletených písmen RČS (Republika československá) a vročení posledním dvojčíslím roku 1922, umístěnými na pravé straně lučíku.

Do výzbroje čs. armády se pistole Ortgies nedostaly pouze prostřednictvím Hubertusu, ale také nákupem přes ministerstvo financí, jež v červnu 1923 nabídlo MNO dodání 6150 pistolí Ortgies ráže 7,65 mm se 135 000 náboji. Dělostřelecký a zbrojní odbor MNO vypracoval 17. června 1923 referát pro ministra národní obrany Františka Udržala jako podklad pro projednání celé záležitosti na ministerské radě, o dva dny později ministr rozhodl o odložení nákupu na pozdější dobu. Své stanovisko přehodnotil 21. prosince 1923, kdy rozhodl o převzetí pistolí, nabízených ministerstvu financí pražskou firmou Hugo Šikl. Důvody, jež vedly ke změně ministrova rozhodnutí, souvisely nepochybně se zastavením výroby pistole vz. 22 v Čs. státní zbrojovce v Brně a jejím předáváním České zbrojovce ve Strakonicích, spojeným s rekonstrukcí zbraně.

Přebírání dodaných pistolí podle vypracovaných technických přejímacích podmínek probíhalo v Hlavním zbrojním skladu v Praze na Vořechovce až do 29. srpna 1924, kdy kvalitativní přejímkou prošlo 5650 kusů, 490 vrátila komise firmě Šikl k opravě a 10 kusů musela zrušit. Nakonec tak MNO převzalo 6140 pistolí Ortgies, následně v říjnu přidělených útvarům ZVV Praha. V rámci obou nákupů získalo MNO celkem 9033 pistolí Ortgies složených z 6658 kusů v ráži 7,65 mm Browning a 2375 v ráži 9 mm Browning krátký.

Exemplář s výrobním číslem 35 347, pocházející z nákupu od firmy Hubertus a přidělený 48. pěšímu pluku v Benešově, získalo muzeum v roce 1962 převodem z Hlavní správy Veřejné bezpečnosti Praha.

Ráž: 7,65 mm Browning

Celková délka: 165 mm

Výška: 112 mm

Šířka: 27,4 mm

Délka záměrné: 134 mm

Délka hlavně: 88,2 mm

Kapacita zásobníku: 8 nábojů

Hmotnost pistole s prázdným zásobníkem: 604 g