Proslulá zbrojovka Carl Walther, založená v roce 1886 v Zella-St. Blasii (od roku 1919 Zehla-Mehlis), získala renomé především jako výrobce špičkových samonabíjecích pistolí, jež v některých případech představovaly etalon v celosvětovém měřítku. Modely, s nimiž zbrojovka začínala, nikterak nevybočovaly z řady jiných německých konstrukcí. První pistoli v tehdy velmi oblíbené a preferované ráži 6,35 mm Browning uvedla firma na trh v roce 1909. Dostala později označení Walther model 1, od něhož se odvíjelo číselné označování dalších modelů, někdy arabskými, v dobových katalozích také římskými číslicemi. Často však byly tyto pistole inzerovány pouze jménem výrobce a označením ráže.
Největšího rozšíření před příchodem proslulých modelů Walther PP a PPK doznal model 4 v ráži 7,65 mm Browning, jenž vycházel z menšího modelu, označovaného číslem 3. Společným rysem obou konstrukcí bylo vedení vratné pružiny na hlavni, což charakterizovalo také modely 1, 2, 5, 7 a 8, ale rozdílem bylo výhozné okénko situované zcela nezvykle na levé straně závěru. S tímto uspořádáním se lze setkat zřídka, většina samonabíjecích pistolí má vyhazování vystřelených nábojnic směřováno na pravou stranu, méně často vertikálním směrem. Důvody umístění okénka na levou stranu, jsou nejasné, avšak firma Walther konfiguraci levostranného vyhazování nábojnic použila později u armádních pistolí P. 38.
Oba modely 3 a 4 měly rovněž kladívkový bicí mechanismus a hlaveň pevně spojenou s tělem pistole, avšak vzájemně se lišily především svými rozměry. Ze staršího modelu převzal model 4 konstrukci spojení závěru s vodícím pouzdrem hlavně pomocí odpružené západky, umístěné na pravé straně v přední části závěru. Pistole s tímto prvkem však vyráběla firma Walther pouze v letech 1913–1914. U následujících provedení již bylo spojení obou částí vyřešeno pomocí bajonetového spoje.
Po vypuknutí války se mnohé změnilo. Řada zbrojních firem se zapojila do výroby armádních zakázek či na nich participovala. Nedostatek samonabíjecích pistolí vyvolal velkou poptávku i po civilních provedeních. Firma Carl Walther dostala v květnu 1915 od německé vlády zakázku na výrobu 250 000 pistolí model 4, avšak ta z kapacitních důvodů přesahovala možnosti firmy. Vedení továrny proto uzavřelo počátkem prosince 1915 licenční smlouvu s firmou Immanuel Meffert v Suhlu na výrobu 480 pistolí týdně. Ovšem ani ta nebyla schopna dodržet podmínky objednávky, proto byly pistole objednány u dalších firem v Suhlu. Do výroby se tak zapojily firmy Gebrüder Merkel, H. M. Gering, Gebrüder Rempt, F. W. Kessler, Mercedes Büromaschinen Gesellschaft, Schmidt & Habermann, Sempert & Krieghoff, August Schüler, Christopf Funk a Wilhelm Weiss. Společnost Sempert & Krieghhoff dodávala pouze těla pistolí.
Pistole pocházející z výroby subdodavatelských firem nesou zpravidla jejich značky vyražené na pravé či levé straně lučíku.
Výroba pistolí na základě vládního kontraktu pokračovala zřejmě až do března 1917 a do konce války vyrobila firma Walther 198 590 kusů, jejichž výrobní čísla se podle dosavadních zjištění pohybovala v rozmezí od 27 000 do 223 000. Celý vládní kontrakt se tedy podle všech poznatků splnit nepodařilo.
V poválečném období pokračovala firma Walther ve výrobě modelu 4 a vyráběla jej v první fázi v letech 1919–1923, kdy zhotovila okolo 66 000 kusů. Naposledy se tyto pistole dostaly do výrobního programu během let 1928–1929, kdy továrna ještě vyrobila přibližně 20 000 pistolí.