Po skončení 1. světové války klesl v armádách zájem o miny. Jen ve dvou zemích byla minám věnována soustředěná pozornost, a to v Sovětském svazu a Německu.
V Německu dokázali v pravý čas a přesně odhadnout význam a útočný potenciál tankových svazů. Protože mělo Německo zakázáno vyrábět tanky a zároveň bylo omezeno ve výrobě děl, hledali němečtí vojenští teoretikové jiný alternativní způsob protitankové obrany. Miny Versailleská smlouva nijak neomezovala, a proto v polovině dvacátých let němečtí konstruktéři začali studovat zkušenosti z použití min v první světové válce. V září 1929 byl vyvinut první vzor protitankové miny, která byla přijata do výzbroje Reichswehru s označením „TELLERMINE 29“ (T. Mi. 29). Tellermine 29 vycházela z prvoválečné německé protitankové miny „TELLERMINE“. Měla průměr 25,5 cm a hmotnost 6 kg, včetně 4 kg výbušniny. Nárůst financování zbrojení v souvislosti s příchodem Hitlera k moci dovolil Wehrmachtu vyřadit z používání minu T. Mi. 29 a přijmout do výzbroje v prosinci 1935 novou a dokonalejší minu „TELLERMINE 35“ (T. Mi. 35), která vážila 9,6 kg a obsahovala 5 kg výbušnin. T. Mi. 35 se stala standardní protitankovou minou během počátečních fází války a do roku 1943 jich bylo vyrobeno 4 218 900 kusů. Mina měla na horní straně detonátor, reagující na zatížení nad 90 kg. To bylo příliš málo, protože mina explodovala již při dotyku tankových pásů a výbuch tak nebyl dostatečně efektivní. Proto byl brzy používán detonátor na tlak 210 kg a modifikace byla nazvána T. Mi.35 St. Tato verze byla vyráběna v letech 1942 a 1943 v počtu 2 200 700 kusů.
Ve sbírkách VHÚ Praha se nachází několik těchto min, včetně cvičné varianty označené Üb, převážně získaných v roce 1948.