Pruská armáda zavedla v roce 1894 do své výzbroje signální pistoli, jejíž konstrukce je připisována inženýrské komisi armádního zákopnického sboru (Ingenieurkomitee des Heerespionier-Corps). V průběhu let 1891–1893 ji zkoušely pruské ženijní útvary, aby ji posléze vyhodnotily jako způsobilou pro plošné zavedení. Rozměrově a konstrukčně stejné provedení přijala později také rakousko-uherská armáda.
Koncem dubna 1894 vydalo pruské ministerstvo války oficiální příručku k používání osvětlovací pistole a jejího střeliva (Leitfaden betreffend die Leuchtpistole und ihre Munition), aniž by však v textu bylo uvedeno nějaké bližší zaváděcí či vzorové označení. Z důvodu této nejasnosti je pistole ve sběratelských kruzích označována jako model „Hebel“, tedy páka. Lze se ovšem setkat také s označením Modell 1894 či Pionierpistole. Označení nepochybně vzniklo podle konstrukce závěru systém Roux, jež je charakteristický právě ovládací pákou, umístěnou před lučíkem.
K uzamčení závěru sloužil podélný, pákou ovládaný klín, do jehož vybrání zapadaly v uzamčeném stavu dva uzamykací ozuby (Verriegelungswarzen). Bicí mechanismus tvořil vnější kohout, zavěšený na tzv. řetízku a odpružený listovým bicím perem. V přední stěně rukojeti byl zašroubován šroub bez hlavy (červík), jehož otáčení umožňovalo regulaci předpjetí bicího pera. Spoušťový a bicí mechanismus kryla z levé strany bočnice, připevněná třemi šrouby. Válcová hlaveň měla v zadní části oktagonální tvar, z něhož vespod vybíhala lišta s uzamykacími ozuby, jež také sloužila jako vodítko vytahovače nábojnic.
Kolik firem mělo před válkou ve výrobním programu signální pistole model Hebel, je dosud nejasné, bezpečně však víme, že na jaře 1915 mezi jejími výrobci figurovaly firmy Allgemeine Flug-Gesellschaft v Berlíně, J. G. Anschütz v Mehlis, J. F. Eisfeld v Silberhütte, P. Huster v Berlíně-Friedenau, M. Retemeyer v Berlíně, Gebrüder Remplt a Chr. Schilling v Suhlu, Stegmann & Bussau v Hamburku a H. Waiffenbach v Sande-Bergedorfu.
V průběhu války se počet firem, jež pistole eráru dodávaly, rozrost na 28 dosud známých subjektů a jejich celková produkce do uzavření příměří v listopadu 1918 dosáhla počtu minimálně 578 000 kusů. Exaktnímu vyčíslení brání skutečnost, že u pěti výrobců není dosud jejich produkce známa.
Vzhledově se pistole německé a rakouské provenience mnohdy vůbec nelišily, byť po dlouhou dobu byl za rozlišující markant považován pojistný šroub šarnýru, tedy závěsu hlavně na těle pistole. Některé německé firmy je však vyráběly bez pojistného šroubu, takže byly na první pohled identické s rakouskými výrobky. Určujícím rozlišovacím prvkem se stalo pouze označení výrobce na těle pistole a dále také fakt, že u německých pistolí bylo možné na rozdíl od rakouských otevřít při nataženém kohoutu závěr.