Německá signální pistole LP 42 (Leuchtpistole 42)

Otevřené budování německé branné moci po roce 1933 přineslo do výzbroje řadu nových, modernějších zbraní, signální pistole nevyjímaje. O armádní zakázky se ucházela řada zbrojních firem, z nichž na poli dodávek signálních pistolí se podařilo prosadit především firmě Carl Walther v Zella-Mehlis, jež dodávala armádě nejen pistoli s označením Heeresmodell 1934, ale v průběhu let i další varianty, vycházející z původního vzoru. Poměrně pestrou kolekci modelů od firmy Walther i dalších firem, používaných pozemní armádou, letectvem a námořnictvem, rozšířila v roce 1942 konstrukce zcela odlišná od ostatních zavedených vzorů. Konstrukční řešení nové signální pistole vycházelo z požadavků maximálního využití levných výrobních technologií, jakými bylo tažení za studena, lisování, ražení a svařování. Materiálová úspora a zkrácení výrobního času se stalo od roku 1942 prioritou pro veškerou zbrojní výrobu, a většina navržených konstrukcí se těmto požadavkům musela podřídit. Důvody byly nasnadě: překvapivý útok na Sovětský svaz sice přinášel v první fázi velké územní zisky a s nimi spojenou výzbrojní kořist, avšak v posledních dvou měsících roku 1941 se karta začala obracet. Materiální a lidské ztráty na německé straně v dalším období si vynutily změny v nazírání na ekonomiku výroby zbrojního materiálu.

Konstruktéři zbrojovky Hugo Schneider AG v Lipsku, Wilhelm Renner a Erich Schenk, navrhli signální pistoli, jejíž tělo tvořily dva symetrické ocelové pozinkované výlisky s vnějšími, po obvodu svařenými švy. Sklopnou hlaveň zajišťoval v lůžku příčný odpružený klín, jehož odemykací stiskátko bylo umístěno na levé straně těla v dosahu palce pravé ruky. Většina součástí navrženého spoušťového a bicího mechanismu s výjimkou kolíků se vyráběla lisováním či ražením za studena. Bicí mechanismus zakrývaly na bocích střenky vylisované z hnědočerveného plastu, podobného bakelitu. Pistole disponovala výstražníkem, uloženým na levé straně lůžka závěru. Pokud se v uzavřené nábojové komoře nacházela nábojnice, vyčníval tenký kolík výstražníku ze zadní plochy těla pistole. Úsporným výrobním opatřením v průběhu dalších let výroby padl výstražník za oběť, takže pistole vyráběné v posledním období války jej již neměly. Výrobní zjednodušení se dotkla ještě několika drobných součástí.

Na svoji konstrukci získali Wilhelm Renner a Erich Schenk 12. března 1943 německý patent č. 759 052 s názvem Leuchtpistole mit Kipplauf (Osvětlovací pistole se sklopnou hlavní). Jejím hlavním výrobcem se stala mateřská firma Hugo Schneider v Lipsku, jejíž výrobky měly přidělen dislokační kód tvořený písmeny „wa“, ale také „de“. Vzrůstající potřebu výrobně jednoduchých signálních pistolí, zavedených do výzbroje pozemních jednotek a Luftwaffe pod označením Leuchtpistole 42, nemohla firma Schneider plně vykrýt, proto došlo k postupnému zavedení jejich výroby ještě u třech dalších výrobců. Prvním z nich byla továrna na kovové zboží Metallwarenfabrik C. u. W. Meinel-Scholer v Klingenthalu, jejíž výrobky jsou rozpoznatelné podle kódových označení „euh“ a „qyn“. Poslední výrobce, jehož pistole LP 42 nesly kódové označení „sww“, je dosud neznámý, jelikož se seznamy firem, jimž byly přiděleny kódy následující abecedně po kombinaci „ozz“, nedochovaly.

Mateřská firma Hugo Schneider v Lipsku vyrobila v letech 1942–1945 podle nejnovějších poznatků okolo 290 000 pistolí, továrna Meinel-Scholer v Klingenthalu pak 280 000 kusů a nejnižší produkce 15 000 pistolí je připisována výrobci s kódovým označením „sww“. Celkově tak všechny tři továrny vyrobily do konce války okolo 585 000 pistolí LP 42.

Exemplář s výrobním číslem 185 368 vyrobený dosud neidentifikovanou firmou získalo muzeum v roce 1956 převodem z MNO-VD-SDV.

Technické údaje:

• Ráž: 26,5 mm Browning
• Celková délka: 220 mm
• Výška: 150 mm
• Šířka: 34 mm
• Délka hlavně: 155 mm
• Hmotnost: 1 122 g