Dne 11. ledna 1923 překročily francouzské a belgické jednotky Rýn a během tří dnů obsadily hlavní německou průmyslovou oblast v Porúří. V reakci na to vyhlásil německý kancléř Wilhelm Cuno politiku pasivního odporu. Místní úřady neměly spolupracovat s okupanty a důlní společnosti měly zastavit těžbu uhlí. Ušlou mzdu měl zaměstnancům platit německý stát, který se zároveň zaručil za půjčky podnikům těžkého průmyslu, poště a železnici. Tuto zátěž však nemohlo už tak zruinované německé hospodářství dlouhodobě vydržet. Tiskárny chrlily stále větší množství bankovek, které však nebyly kryté odpovídajícím výkonem, což vedlo k hyperinflaci. Ta na jaře dosahovala meziměsíčně hodnoty 50 % a vrcholu dosáhla v listopadu 1923, kdy její výše činila 29 500 % za měsíc!
Situace nejhůř udeřila na nižší třídu, která byla závislá na aktuální výplatě a zcela znehodnotila finanční úspory střední třídy. V září Německo kapitulovalo a politiku pasivního odporu odvolalo, to však k zastavení inflační spirály nestačilo. Poměry se uklidnily teprve s měnovou reformou a zavedením tzv. rentové marky, která byla kryta státními zemědělskými a průmyslovými pozemky, které byly zatíženy hypotékou v nové měně. Tím se konečně podařilo dostat inflaci pod kontrolu.