První zemí, která ve větších počtech vyráběla bezzákluzové kanony a úspěšně je používala, se stalo Německo. Tam od roku 1937 probíhal vývoj lehkých bezzákluzových děl, která měla být prostředkem palebné podpory výsadkových jednotek. Prvním typem byl 7,5cm Leichtgeschütz 40, což byl velmi lehký 75mm kanon na trojnožce, který se dostal do výbavy výsadkářů, horských útvarů a jednotek SS. Poprvé byl použit při invazi na Krétu v roce 1941. Zbraň vážila 145 kg a dokázala pálit na vzdálenost 6800 m. Prakticky se ale užívala proti cílům daleko bližším. Dalším vývojem poté vznikly bezzákluzové kanony 10,5cm Leichtgeschütz 40 a 42, jež měly ráži 105 mm, lafety se dvěma koly a maximální dostřel kolem 8000 m. Všechny tři jmenované německé typy střílely municí z klasických polních děl příslušných ráží, ovšem část prachových plynů vypouštěly zadní tryskou. 105mm zbraně byly používány v rámci dělostřeleckých jednotek na západní i východní frontě. Obsluhu tvořili tři muži. Během války bylo vyrobeno 528 kusů. Kromě pozemních bezzákluzových kanonů Němci experimentovali i s výzbrojí pro letadla.
VHÚ Praha získalo tento exponát převodem v roce 1979.
Technická data kanonu:
Ráže: 105 mm
Délka hlavně: 1375 mm
Hmotnost: 480 kg
Maximální dostřel: 8000 m
Rok výroby: 1943