Na základě zkušeností z konfliktů na Balkáně a rusko-japonské války byly už před 1. světovou válkou do armád zaváděny moderní ruční granáty. Na rozdíl od původních jednoduchých nádob s doutnákem využívaly moderních vymožeností, jakou byla litá ocel a moderní chemické roznětky. Průběh první světové války, zejména když se stala poziční, pak ukázal důležitost tohoto bojového prostředku. Boj v zákopech znamenal pro vývoj ručních granátů doslova epochální období. Všechny bojující armády hromadně zavádějí a dále zdokonalují nové a nové vzory ručních granátů, které se stávají už napořád nedílnou součástí každého pěšáka.
Německý ruční granát nazývaný podle svého vajíčkového tvaru (ei = vejce) splňoval požadavky zákopového vedení boje. Byl vyroben z litiny, byl malý, lehký a poměrně účinný. Průměrně vycvičený voják jej mohl hodit do vzdálenosti 40 metrů. Vyráběl se ve dvou provedeních. První varianta měla hladký plášť, druhá pak měla zesílený fragmentovaný věnec uprostřed. Tím se jednak dosáhlo lepšího držení v ruce, ale především většího střepinového účinku.
Granát vážil 320 gramů a byl 6 cm dlouhý a 5 cm široký. K iniciaci výbuchu se používalo několik typů zapalovačů, nejčastěji třecí s 5 sekundovým zpožděním.
Vojenský historický ústav získal tento exponát v roce 1947 převodem z tehdejší Vojenské muniční továrny v Poličce.