Německý samopal MP 3008 Neumünster

V průběhu druhé poloviny roku 1944 vznikaly v německých zbrojovkách projekty pěchotních zbraní, jejichž společným jmenovatelem byla jednoduchá konstrukce, využití nejlevnějších výrobních technologií (lisování, tvarování součástek ohýbáním, svařování) s cílem dosáhnout při minimálních nákladech a krátkých výrobních časech maximální možné produkce. Mezi takové konstrukce patřily lidové pušky 1 a 2 (Volksgewehr), Volkssturmgewehr 45, samopaly Gerät Potsdam a Gerät Neumünster (MP 3008).

Vyčerpání mobilizačních rezerv a naléhavá potřeba obrany stále se zmenšujícího území Německa postupem spojeneckých front vedlo ke zřízení jednotek „německého lidového útoku“ – Volkssturmu. K jejich formování došlo na základě výnosu Adolfa Hitlera ze dne 25. září 1944 (Erlass über die Bildung des Deutschen Volkssturmes), a pro ně také byly levné, masově vyráběné pušky a samopaly určeny.

Poslední dvě zbraně vznikly na rýsovacích prknech konstrukční kanceláře zbrojovky Mauser Werke v Oberndorfu nad Neckarem, přičemž v prvním případě se jednalo o téměř věrnou kopii britského samopalu Sten Mk. II. Gerät Potsdam vyráběla v průběhu posledních dvou měsíců roku 1944 pouze oberndorfská továrna. Druhý výrobně jednoduchý samopal s číselným označením MP 3008 a krycím názvem Gerät Neumünster vznikl podle datace výkresů jednotlivých konstrukčních skupin v průběhu října 1944, ale do výroby se v mateřské firmě nedostal. U firmy Mauser vzniklo pouze 150 vzorkových zbraní, jež měly být s výkresovou dokumentací předány vytipovaným malým závodům.

Souhrnná objednávka na výrobu zcela iluzorního množství jednoho milionu samopalů Gerät Neumünster včetně příslušenství nesla datum 15. listopadu 1944, neměla sice konkrétního příjemce, avšak počítala s celkovou výrobou 250 000 kusů měsíčně s tím, že hotové samopaly budou závody zasílat do armádních zbrojnic v Güstrow, v Ingolstadtu a v Praze. Termín splnění celé objednávky do konce března 1945 byl za stavu hospodářského kolapsu válečného průmyslu v Říši a v protektorátu zcela mimo realitu.

Neumünster představoval maximálně zjednodušenou variantu samopalu, jehož základní koncepce sice připomínala britský Sten, ale to se týkalo především konstrukce a uložení spoušťového mechanismu včetně příčně suvného přepínače režimu střelby. Způsob spojení ramenní opěrky s pouzdrem závěru byl stejný, tím však veškerá inspirace Stenem končila. Pouzdro závěru neměl Neumünster z trubky, nýbrž z plechového pásu, sbaleného na trnu a svařeného v přehybu.

Na rozdíl od Stenu měl německý samopal hlaveň nalisovanou do objímky a zajištěnou příčným kolíkem. Objímku s hlavní spojovaly s pouzdrem závěru sváry. Charakteristický rozlišovací markant představovala vertikálně situovaná zásobníková šachta, jejíž přední část měla průvlek pro připevnění nosného popruhu. Oproti samopalu Potsdam, jehož zásobník svými rozměry odpovídal britské předloze, Neumünster byl zařízen na standardní německé zásobníky pro samopaly MP 38 a 40.

Pojistné prvky tvořily jednak obvyklý pojistný výřez v drážce napínací kliky závěru, do níž mohl střelec zaklesnout natažený závěr, ale také příčně suvná napínací klika, jejíž osu bylo možné zatlačit do protilehlé díry v pouzdře závěru, a tím zablokovat závěr v přední, vypuštěné poloze.

Výroba samopalů Neumünster je dodnes zatížena mnoha otazníky. Není dosud známo, kolik firem a kterých se na jejich výrobě skutečně podílelo, jaké dosáhly produkce, o celkovém počtu vyrobených zbraní ani nemluvě. Jejich historii doposud dílčím způsobem odkrylo nepatrné množství dobových dokumentů, z nichž však nelze jakýkoliv přesný obraz sestavit.

Soupisy dislokačních kódů, přidělovaných výrobcům zapojených do válečného průmyslu, se v abecední řadě jedno- až třípísmenných krycích označení dochovaly pouze do písmene ozz, takže kódy přidělené v závěru války různým firmám nelze dodnes v mnoha případech s konkrétními výrobci ztotožnit. Proto také není možné podle vyražených kódů výrobce samopalů Neumünster identifikovat; některé dochované zbraně také postrádají jakékoliv značení či výrobní číslo.

Z tuzemských archivních zdrojů víme, že počátkem ledna 1945 obdržela Česká zbrojovka ve Strakonicích dotaz, zda by byla schopna provádět měsíčně montáž 20 000 samopalů Neumünster, případně zařídit výrobu jejich hlavní s protlačovaným vývrtem. Z kapacitních důvodů oba požadavky o pár dní později musela odmítnout. Lze tedy usuzovat, že v lednu 1945 výroba rozhodně na plné obrátky neběžela.

Jiný záznam, tentokrát z porady konané 2. května 1945 u zmocněnce ministra pro zbrojní a válečnou výrobu Speerova ministerstva profesora ing. Malzachera, nám přináší informaci, že v prostoru Reichenbergu (německý název Liberce) je připraveno k převzetí 4000 samopalů, označených v přepisu jako Stammpistole. Není pochyb, že se jednalo o samopaly Neumünster.

Po ukončení okupace MNO postupně zjišťovalo v jednotlivých závodech, jaký byl jejich výrobní program, a řešilo otázku případného využití rozpracovaného materiálu. Při inventuře podniku Elektro-Praga v Rýnovicích (dnes jsou Rýnovice, vzdálené od Liberce okolo 9 km, součástí Jablonce nad Nisou a leží na jeho severozápadním okraji) v srpnu 1946 MNO zjistilo, že v závodě leží okolo 2000 garnitur součástek pro výrobu samopalů Neumünster. Výsledek podrobné inventury ukázal, že ze stávajícího množství součástí je možné zkompletovat celkem 1000 kusů. Na základě výnosu MNO ze dne 15. 9. 1946 padlo rozhodnutí přidělit objednávku na montáž Zbrojovce Brno s tím, že 1000 garnitur plus 100 rezervních souprav převezme Zbrojně technický úřad při Zbrojovce Brno (ZTÚ 3) ze skladu rýnovického závodu do 5. 10. 1946.

Na objednávce montáže, vystavené MNO 20. listopadu 1946, figurovaly sice pod označením Sten-Gun N, ráže 9 mm, avšak jednalo se o samopaly Neumünster. V poválečném období bylo zvykem označovat zahraniční zbraně dodatkovým velkým písmenem (N – německý, S – sovětský).

Samopaly z rýnovické produkce byly v průběhu okupační výroby povrchově upravovány fosfátováním, pro které bylo častěji používáno označení bonderizace – podle fosfátovací lázně s obchodním označením Bonder A. Při přípravě montáže samopalů ve zbrojovce nejprve ZTÚ 3 požadoval, aby smontované samopaly byly povrchově upravovány černěním, ale provedené kalkulace ukázaly, že černění je dražší, proto od něj upustil.

Montáž, tormentaci a nastřelení celého množství podle provizorního vyhotoveného předpisu měla zbrojovka dokončit do 30. listopadu 1946, avšak do 31. prosince stihla zkompletovat jen 800 kusů, jelikož musela řadu součástí upravovat. Proto také ZTÚ upustil od požadavku vyměnitelnosti jednotlivých součástí. Zbylé samopaly dokončila zbrojovka na počátku roku 1947.

Kusy pocházející z poválečné montáže ve zbrojovce, nesou na zásobníkové šachtě značku ZTÚ v podobě písmene E s číslem 3, znak lvíčka a poslední dvojčíslí roku převzetí, tedy převážně 46. Většina samopalů z rýnovické produkce nesla na levé straně pouzdra závěru na objímce pažby dislokační kód „thu“.

Samopaly MP 3008 Neumünster sloužily spolu s jinými zbraněmi u pohotovostních pluků Národní bezpečnosti (později SNB) a finanční stráže, stejně jako ony byly postupně vyřazeny se zavedením samopalů 23 a 25 domácí provenience. Neumünstery tak sehrály v čs. výzbroji zcela epizodní roli; dochované kusy ovšem dnes patří ve světě mezi vysoce ceněné sběratelské exempláře.

Exemplář s dislokačním kódem neznámého výrobce „rne“ získalo muzeum v roce 1955 převodem z Hlavní správy Veřejné bezpečnosti Praha.

Ráž: 9 mm Parabellum

Celková délka: 798 mm

Délka hlavně: 199 mm

Délka záměrné: 328 mm

Hmotnost zbraně s prázdným zásobníkem: 3360 g

Kapacita zásobníku: 32 nábojů